10. december 2011 – 0:29 poslal rodebert
Ekologické příčiny současné finanční krize
zde působivě vylíčil Ray Cunningham z organizace Green House na
příkladu krize eura. Dluhy zemí eurozóny nenabyly nijak bezprecedentní
výše. …
Cunnigham ale argumentuje, že veškeré dluhy v minulosti byly
vyváženy důvěrou věřitelů a investorů v to, že budoucí ekonomický
růst závazky vyrovná a vklady zhodnotí. Jenomže tato důvěra,
která je základem celého systému kapitalismu i z něj vyrůstající
ekonomické globalizace, je čím dál tím více zeslabována množícími se
příznaky, že ekonomický růst narazil na své hmotné neboli ekologické
limity.
Cunningham tuto tezi ilustruje citacemi z právě publikované
studie McKinsey Global Institute, což je organizace zabývající se
výzkumem investičních příležitostí pro nadnárodní kapitál.
Studie přináší mimořádně zajímavý postřeh, že zatímco během
dvacátého století se reálná cena souboru komodit klíčových
pro chod globální ekonomiky snížila na polovinu,
následně během první dekády 21. století tato cena dvaapůlkrát
vzrostla.
Jedná se o důsledek okolnosti, kterou studie popisuje mimo jiné takto: />
„vyčerpávání přírodních zdrojů se urychluje a s pozoruhodnou
výjimkou zemního plynu a obnovitelných zdrojů energie jsou všechny čím
dál hůře dostupné. Projekty na těžbu ropy jsou čím dál tím méně
výtěžné a přitom čím dál nákladnější, nová naleziště nerostů se
daří nalézat stále zhruba stejným tempem, ačkoli náklady na průzkum
vzrostly čtyřnásobně, vzrůstající poptávka po vodě povede k tomu, že
některé země budou patrně nuceny vynakládat zvláštní prostředky na
přivádění vody proti gravitaci či dokonce k odsolování…“
Ekologické limity ekonomického počínání tu byly vždy
a, jak ilustrují citace z Kosíkova textu, nejpozději od konce 60. let
o nich věděl každý, kdo se civilizačním směřováním zabýval
svědomitě a uceleně. Teprve nyní ale vstupují do ekonomické reality tak,
že je už nelze ignorovat jako ryze intelektuální spekulativní otázku,
poněvadž se promítají bezprostředně do vstupních parametrů ekonomických
aktivit a zcela nově formátují jejich rámce.
Námitka vůči této analýze, že globální ekonomika jako celek posud
stále roste, neobstojí, neboť již v minulosti mnozí z kritiků
spolehlivě vyvrátili představu, že ekonomický růst sám o sobě je
měřítkem přínosného ekonomického počínání.
Principiální bod kritiky výpočtu hrubého domácího
produktu, z nějž se propočty ekonomického růstu odvíjejí,
spočíval vždy v argumentu, že různé vynucené náklady na
odstraňování nezamýšlených důsledků a vedlejších škod žádoucí
ekonomické aktivity se nezohledňují jako náklady, nýbrž
započítávají se jako aktiva. Tím pádem soustavně rostoucí podíl
vynucených nežádoucích nákladů spjatých do značné míry právě
s důsledky globální ekologické devastace, nyní zejména s množícími se
dopady změn klimatu, tvoří základní díl toho, co se statisticky jeví jako
růst, i když ve skutečnosti to všichni právem pociťují jako součást
zhoršování ekonomických i celkově společenských poměrů.
Není bez zajímavosti, že McKinsey Global Institute, která svou zprávu
píše z pohledu investora zvažujícího, kde by mohl na globální ekonomice
vydělat, si všímá jako potenciální hrozby i růstu sociálního napětí,
rovněž o něm ale v posledku hovoří s chladnou dikcí, jako by se
vlastně nic zvláštního nedělo: „znepokojení nad růstem
nerovností si možná rovněž vyžádá reakci,“ píší
lakonicky byznysmeni. Jejich klid Cunningham trefně hodnotí jako klid
autisty.
Přitom je zřejmé, že pod tíhou neúprosně se vyvíjející skutečnosti
začíná potřeba hledání principiálních alternativ prostupovat
i prostředím donedávna se vším všudy konformním. Michael Jacobs, který
působí na London School of Economics a patřil do týmu poradců Gordona
Browna, dnes o éře blairovské politiky, na níž se sám jako její dílčí
konstruktér podílel, hovoří kriticky jako o období „růstu
vypůjčeného z budoucnosti“.
Reorganizácia ekonomiky
Jacobs patří k sociálnědemokratickým myslitelům, kteří bez obalu
prohlásí, že dnešní situace dává beze zbytku za pravdu ekologické
kritice stávajícího systému. I v jeho očích vstupujeme do éry, ve
které primárním cílem politiky už nebude ekonomický růst, nýbrž
zajištění co nejslušnějšího živobytí pro všechny občany.
Ekonomiku bude nutné bez odkladu reorganizovat tak, aby se vměstnala
do ekologických mezí. Čistě teoreticky bude možný dílčí
ekonomický růst i pak, ale už to nebude stěžejní cíl politiky.
Nepříliš dlouhou diskusí o zelené a sociálně-demokratické politické
tradici bychom snadno dospěli k závěru, že právě na průsečíku těchto
dvou politických koncepcí dnes leží nejslibnější praktické politické
východisko.
Ekologické politické myšlení se bude muset zbavit předsudků
vůči silnému státu, bez nějž síly profitující z neregulované
ekonomiky nikdo nezkrotí, i výhrad vůči masivnímu přerozdělování a
jako základ své ekonomické vize si bude muset osvojit ideály participativní
ekonomiky, charakterizované podílem zaměstnanců i spotřebitelů na
vlastnictví i řízení firem. Sociální demokraté naopak budou muset
opustit bludnou a neproduktivní představu o uzavírání kompromisů s
„kapitálem“, ale budou muset začít hledat cestu k uzavření
historických kompromisů s lidmi, kteří se dnes v rámci okupačního
hnutí konfrontují s ohnisky finanční moci; a změnit sociální demokracie
rovněž samozřejmě musí svůj vztah k přírodě.
Je přitom nasnadě, že bezprostřední politické konfrontace jsou jiné.
U nás stále ještě platíme snad až nepřiměřeně vysokou daň za
ztrátu orientace po listopadové revoluci, takže jsme nuceni potýkat
se s Václavem Klausem, tímto nekonečně anachronickým formálním
reprezentantem naší země, jehož veškeré poslední veřejné projevy, jako
by si kladly za cíl ubezpečit veřejnost, že on sám i všichni jeho poradci
už definitivně ztratili i poslední špetky kontaktu s realitou.
Zdánlivě nejprogresivnější část české politiky se pak zabývá
orientálním tématem, jak zatočit s korupcí. Přitom nelze říct, že by
se jednalo o banalitu, ale základní politické otázky dneška jsou úplně
jiné. A přesně v míře, v jaké se institucionální korupce u nás
udržuje jako relevantní politické téma, lze stanovit i míru zpozdilosti
českých politických poměrů.
V Británii, v Evropě, a ve zvlášť vulgární podobě samozřejmě
i u nás nyní čelíme posledním křečovitým snahám o
vyřešení ekonomické krize přesně tím typem politiky, který
ji způsobil.
Vedle toho evidentně slepou uličku představují i snahy o udržení
eura metodami, které oslabují evropskou demokracii, jakkoli by mělo být
jasné, že jediný způsob, jak euro zachránit jako slibný politický projekt
spočívá v prohloubení evropské demokracie, přesněji v tom, že se
konečně nadřadí evropská demokratická politika nad – nadnárodním
korporacím poplatnou – ekonomiku.
To všechno jsou důležité, ale přece jen pouze dílčí konflikty, které
by neměly zastřít to základní: svět stojí v opravdu hluboké primárně
ekologické, ale odvozeně též sociální, kulturní i politické
krizi vyvolané samopohybem růstové neregulované tržní ekonomiky.
A reálně hrozí, že během nepříliš dlouhé doby tato krize přeroste
v nekontrolovatelné katastrofické děje.
Přitom se zdá, že řešení je stále totéž, k jakému
českoslovenští radikální demokraté směřovali už během jara 1968:
v politické filosofii, která striktně omezí moc soukromého kapitálu a
organizaci ekonomiky podřídí ekologickým, kulturním a sociálním zájmům
demokratického společenství.
z článku Jakuba Patočku href=”http://www.denikreferendum.cz/clanek/12080-zachranit-svet”>Zachránit
svět
Současná ekonomická krize je ve skutečnosti krizí ekologickou a v rámci
systému neregulované tržní ekonomiky ji nelze vyřešit.
Vládu peněz je nutno nahradit vládou lidí, jinak řečeno
kapitalismus je nutno nahradit demokracií!
