16. máj 2011 – 14:53 poslal rodebert
http://img.cas.sk/img/12/gallery/479368-img-import-park-hotel-kanal-rura-kanal-rura.jpg
V podpalubí stoupá voda a paluba se začíná naklánět, ale zatím se
nikdo neutopil. U vědomí nebezpečí vezmete záchrannou vestu a jdete
k záchranným člunům. Když ale opouštíte kabinu, hoch odvedle na vás
vrhne nevěřícný pohled. „Šílíte?“, říká.
„Pokud teď opustíte loď, někdo jiný obsadí vaši kabinu a
zkonzumuje všechna jídla a nápoje, za které jste
zaplatil!“
Nejsem si jist, zda poslední příspěvek zaznamenal zásah na solar, nebo
zda myšlenky podobné těm, které jsem diskutoval, samy od sebe
vyvolaly noční můry v hlubinách naší kolektivní
imaginace – ale bylo fascinující všímat si, kolik textů se
v posledních dnech zabývalo tématem, jehož hlavní bod nastínil můj
příspěvek. Tento bod – pro ty, kdo se k nám právě připojují –
tvrdí, že spotřebovávat méně (energie, zdrojů, všeho možného) je
charakteristickým znakem vážně míněné odpovědi na nesnáze, jimž
průmyslová civilizace čelí.
Pivní kvasinky v kádi sladu
src=”http://eso.vscht.cz/cache_data/1154/www.vscht.cz/kch/galerie/obrazky/kvasinky/ccm1003m.gif”
alt=”” />
Pro odpovědi – pokud to byly odpovědi – byl typický příspěvek
v blogu Forbesu od bloggera Rogera Kaye. Je to jistě dovedně napsaný
příspěvek a Kay je zábavným autorem. Představuje si pivní kvasinky
v kádi sladu – pro ty, kdo ještě nejsou zasvěceni do mystérií
pivovarnictví, takto se nazývá materiál, který se mění v pivo,
předtím, než se stane pivem – jak čelí nevyhnutelnému problému:
Jakmile obsah alkoholu produkovaného jejich vlastními životními
procesy dosáhne určité úrovně, kvasinky se otráví a
umírají.
Kvasinky vybavené svědomím
Kay pokračuje představou kvasinky vybavené svědomím, která se rozhodne
nekonzumovat sladové cukry, a poukazuje na to, že jedinou věcí, která bude
výsledkem rozhodnutí morální kvasinky, je to, že ostatní, méně
skrupulózní zkonzumují veškerý cukr, a všechny tak jako tak zemřou. Jeho
závěr zní, že se stejně tak lze rochnit v životním stylu
závislém na fosilních palivech, dokud můžeme, protože všichni ostatní to
tak jako tak udělají, a
jediná naděje, kterou nabízí, je, že
technologie nás snad zachrání před následky.
George Monbiot, který si vybojoval pozici systemizovaného
pseudoenvironmentalisty Guardianu, napsal vlastní příspěvek z větší
části věnovaný stejnému tématu. Jeho argument zní, že většina
lidí v dnešních průmyslových společnostech prostě neakceptuje nic
menšího než pokračování ekonomického růstu, a tak strategie založená
na snížení spotřeby je jednoduše ztrátou času.
Tak jako mnoho dnešních lidí, kteří si dělají starosti s globálním
oteplováním, Monbiot záležitosti spojené s ropným zlomem rovnou
odmítá – trvá na tom, že problém, jemuž čelíme, není v tom, že
máme fosilních paliv příliš málo, ale že jich máme příliš mnoho –
a jako důkaz uvádí nedávné oznámení IEA, že světová produkce ropy
vyvrcholila v roce 2006. Jelikož průmyslová civilizace dosud nezkolabovala,
tvrdí, že ropný zlom prostě není žádným problémem. Předpokládám, že
pokud ignorujete drastické a zhoršující se ekonomické obtíže světových
průmyslových národů, hladové nepokoje a výpadky proudu šířící se
Třetím světem, a všechny ostatní symptomy vzestupné spirály
probíhající krize ropného zlomu, můžete směle tvrdit třeba i takovéto
věci. Přesto je zde i cosi hlubšího, co je zcela nelogické.
Přijatelná nelogika
Je to však nelogika, která se mnoha lidem zdá celkem přijatelná. To
proto, že blud, který tvoří jádro argumentu předkládaného Kayem,
Monbiotem a tolika ostatními, je obvyklým rysem současné
konvenční racionality.
Alternativní metafora – přinejmenším stejně známá
jako kvasinky Rogera Kaye – nám může pomoci objasnit povahu
selhávající logiky, kterou tito lidé nabízejí.
Představte si tedy, že jste na příslovečné námořní lodi, která
právě narazila do příslovečného ledovce. V podpalubí stoupá voda a
paluba se začíná naklánět, ale zatím se nikdo neutopil. U vědomí
nebezpečí vezmete záchrannou vestu a jdete k záchranným člunům. Když
ale opouštíte kabinu, hoch odvedle na vás vrhne nevěřícný pohled.
„Šílíte?“, říká. „Pokud teď opustíte loď, někdo jiný obsadí
vaši kabinu a zkonzumuje všechna jídla a nápoje, za které jste
zaplatil!“
Váš spolupasažér z této metafory, tak jako Kay a Monbiot v reálném
světě, si nepovšiml zásadně důležitého faktu vztahujícího se k tomu,
co se děje: Jestliže se situace v krátkodobé perspektivě stane
neudržitelnou, výhody, které lze získat tím, že na ní lpíte, sebou velmi
často nesou ohromné náklady, kdežto náklady, které musíte zaplatit za
odchod, sebou velmi často nesou významné výhody. Je jistě mnohem
příjemnější sejít do lodního baru, objednat pár suchých martini a
usednout k poslechu reprodukované hudby, než se vrhnout do záchranného
člunu a plácat se v něm na jednom ze sedadel, zatímco s vámi házejí
vlny, promáčí vás vodní tříšť a vítr vás mrazí až na kost.
Nicméně o dvě hodiny později už je pasažér, který sešel do baru,
zsinalou mrtvolou zlehka okusovanou rybami, a pasažér, který sešplhal do
záchranného člunu a byl trápen mořskou nemocí a vodní tříští, je
bezpečně vytažen na palubu první dopravní lodi, která byla dost
blízko, aby reagovala na tísňové volání.
Metafora může být s užitkem dovedena ještě o něco dále, protože
vhodným způsobem poukazuje na to, jak se dívat na ekvivalentní situaci ve
skutečném světě. Pokud jste pasažérem na palubě lodi, váš vztah k ní
je vztahem závislosti. Závisíte na integritě trupu, jenž vás chrání
před utopením, na palivu a motorech, abyste se dostali do cílové destinace,
na nabídce potravin a lodní kuchyni, které vás udržují sytého, a tak
dále. Tato závislost má své velice reálné výhody, ale také
potenciálně drastickou odvrácenou stranu: Pokud by systémy, na
nichž závisíte, selhaly, a vy byste k nim neměl alternativu, závislost
vás může zabít.
Tato odvrácená strana závislosti Kayovi a Monbiotovi
zcela uniká. Abychom prozkoumali týž argument z jiné strany, představte
si, že Kayova metafora s kvasinkami zanedbala dva klíčové závěry. První
zní, že kvasinky mají na výběr i jiné možnosti než buď sníst cukr,
nebo ho nesníst. Řekněme, že mohou vyvinout kapacitu pro přežití spíše
na škrobu než na cukru. Škrob není tak vydatným zdrojem energie jako cukr a
z hlediska energetické náročnosti je těžší a nákladnější ho
strávit, ale (řekněme, pro účely této metafory) kvasinka, která konzumuje
škrob, neprodukuje alkohol, a tak sama sobě nezpůsobuje otravu. Kvasinka,
která vyvine schopnost trávit škrob, tedy musí přijmout mnohem méně
opulentní životní styl zahrnující o dost větší množství práce,
avšak jde o volbu, která nevede k zaručené
smrti.
Slad v pivní kádi ve skutečnosti neobsahuje mnoho cukru
Druhý bod, který Kayova metafora opomíjí, je že slad v pivní kádi ve
skutečnosti neobsahuje až tak mnoho cukru. Řekněme, že sládek při
zpracování ječmene neodvedl pořádnou práci a tak většina z toho, co
slad obsahuje, je spíše škrob než cukr. Výsledkem je, že kvasinka se
nemusí starat o otravu produkty vlastního metabolismu; zemře hlady, jakmile
dojde cukr. Pokud platí tyto dvě podmínky, pak kvasinka, která zaváhá a
vrátí se zpět ke konzumaci cukru, zatímco věří, že Velký sládek
v nebi přidá do sladu další cukr dříve, než začne hladovět,
nepřijala racionální rozhodnutí; dovolila
bezprostředním výhodám dočasného nadbytku, aby ji zaslepily vůči faktu,
že odvrácená strana závislosti na tomto nadbytku zahrnuje brzkou a ubohou
smrt.
To, George Monbiot promine, je víceméně situace, v níž se právě teď
nacházíme. Máme malé a velice rapidně docházející zdroje vysoce
koncentrovaného a snadno použitelného „cukru“ – to jest ropy, zemního
plynu a kvalitnějšího uhlí – a mnohem větší zdroje rozptýleného,
obtížně využitelného „škrobu“ – to jest obnovitelné energie jako
je solární nebo větrná, spolu s rozptýlenými neobnovitelnými zdroji jako
je méně kvalitní uhlí, uranová ruda a tak podobně. Průmyslová
společnost se vyvíjela tak, aby využívala cukru, a dokonce i její vpády
do zásob škrobu závisejí na využití podstatného podílu cukru, který
mění škrob v cukernou náhražku – vezměte jen ohromné množství
zemního plynu, který je spálen při přeměně ropných písků
v náhražkovou ropu, nebo zemní plyn (využívaný k výrobě elektřiny) a
naftu spotřebovávané při výrobě, instalaci a údržbě dnešních
gargantuovských větrných turbín.
Nadcházející „cukrový zlom“ má pro
moderní průmyslové kvasinky dva důsledky.
Za prvé znamená, že zvyšující se spotřeba cukru dosáhla mezí nabídky;
nějaký cukr dosud zbývá, ale jak se blížíme konci hrbolaté plošinky,
kterou normální pravděpodobnostní rozložení umisťuje na hladký
teoretický oblouk Hubbertovy křivky, stále více se přibližujeme bodu,
v němž kvasinky začnou umírat hlady kvůli nedostatku cukru. Za druhé,
znamená to, že snaha vyrovnat se obtížemi sledováním existujících
strategií – to znamená spalovat cukr, abychom ho přeměnili v různé
druhy škrobu v jedlé formě – situaci spíše zhorší než zlepší,
protože to povede ke snížení nabídky dostupného cukru právě
v okamžiku, kdy kvasinky začnou umírat v důsledku jeho nedostatku.
To vše staví kvasinky tvořící moderní průmyslovou civilizaci
před obtížnou volbu, kterou musejí učinit jak kolektivně, tak jako
jednotlivci. Už víme, jaké bylo kolektivní rozhodnutí – dál
hltat cukr a doufat v zázrak – a ačkoliv může být i v tomto pozdním
stádiu myslitelné přijmout kolektivně jiné rozhodnutí, náklady by byly
děsivé a politická vůle jednoduše neexistuje. To co zbývá jsou
rozhodnutí na straně individuálních kvasinek, zda se podřídí kolektivní
volbě, nebo ne. Ti kdo kolektivní volbu odmítnou čelí tvrdé práci při
vyvíjení schopnosti živit se škrobem, který by nemusel být měněn
v cukernou náhražku, příčemž vědí, že když to dělají, mění
opulentní, avšak dočasný životní styl za obtížnější, avšak
trvanlivější.
Posledně jmenovaná volba je ta, jíž prosazuji po větší část tohoto
roku: Využití osvědčených nástrojů přiměřené technologie z éry
70. let k dramatickému snížení individuální, rodinné a
komunitní závislosti na nabídce koncentrované energie, a
využití zdrojů rozptýlené energie – primárně slunečního
záření – která může být zachycena a využita právě tam, kde se
nacházíte. Většina lidí v dnešních průmyslových společnostech nedala
najevo zájem o zvážení této možnosti; zvolili tu druhou a zdá se, že
jsou k ní připoutáni i v okamžiku, kdy odvrácená strana jejich
závislosti na kolabující lidské ekologii začíná být viditelná.
Někteří mohou změnit názor, ale je tu i jiný faktor, který je třeba
vzít v potaz, a sice faktor času…
Všichni se přestěhujeme do útulných ekovesnic?
src=”http://files.realitybox.sk/200006640-43c1444bb4/%C5%A1panielske%20jaskynn%C3%A9%20obydlia5.jpg”
alt=”” />
To neznamená, že se všichni přestěhujeme do útulných ekovesnic nebo do
jiných na zeleno natřených ideálních předměstí, které dnes zabírají
tolik prostoru ve středostavovských fantaziích. Spíše to znamená, že
během desetiletí, jež leží před námi, zhruba polovina amerického
obyvatelstva nejspíše skončí v chudých čtvrtích ve stylu
latinskoamerických favel, bez elektřiny, tekoucí vody nebo kanalizace,
připoutaná k boji o přežití, v němž mnozí nevyhnutelně prohrají. />
…
Jde také o ekvivalent tvrzení, že Spojené státy prodělají
obvyklou sekvenci těžkých ekonomických kontrakcí, jež jsou normální
součástí úpadku a pádu impéria nebo civilizace. Žádné
z těchto tvrzení není nepravděpodobné; je tomu prostě tak, že většina
lidí uhýbá před uvažováním o důsledcích.
Nízkoenergetický životní styl
To vše dohromady znamená, že ti kdo přejdou
k nízkoenergetickému životnímu stylu s předstihem,
předtím než je k tomu donutí samotný tlak okolností,
budou mít možnosti uzavřené těm, kdo se budou držet
neudržitelného, dokud jim nevyklouzne z ruky. Ti kdo zařadí
na nižší stupeň tvrdě, rychle a brzy, kdo omezí svou závislost na
fosilních palivech a zboží a službách, jejichž dostupnost na nich
závisí, mnohem snadněji splatí své dluhy, naleznou prostředky na
získání nových dovedností a projdou náročnými ekonomickými podmínkami
života ve společnosti blízké bankrotu…
Toto jsou kroky, které lidem umožní, aby si udrželi dům, zahradu,
kariéru založenou na něčem, co druzí potřebují nebo po čem touží
natolik, aby za to platili dokonce i v době deprese, a další věci
žádané v těžkých časech. Jsou to také kroky, jež lidem
usnadní poskytování pomoci jejich rodinám, přátelům a sousedům,
zajištění výuky vitálně důležitých dovedností pro ty, kdo mají zájem
se jim učit, a uchování vzácného kulturního dědictví během
současných krizí, aby mohlo být v budoucnosti opět předáno.
Skromný život vyplácí
V tomto smyslu se skromný život vyplácí; je o dost snazší vyhnout se
pasti skryté v odvrácené straně závislosti na společnosti, která stále
hlouběji upadá do systémového selhání.
Podobné úvahy na stránkách Forbesu a Guardianu jistě nemůžete
očekávat. V kolektivní rozpravě o budoucnosti průmyslové společnosti
byste je hledali jen s obtížemi. Dokonce i mezi těmi, kdo se nesnažili
vykroutit z nevítaných daností našich současných nesnází, zřejmě
existuje tendence vyhýbat se hovoru o tom, jak bude přesně naše budoucnost
vypadat. Je to pochopitelné; vědeckofantastické scénáře a apokalyptické
ohňostroje vzrušují mnohem více než budoucnost plná masového
zbídačování, rozpadu infrastruktury, sociopolitické dezintegrace a drsného
úbytku obyvatelstva, k níž nás přivedla chybná rozhodnutí minulých
desetiletí.
Není zábavné krčit se v záchranném člunu jsem však povzbuzen
počtem lidí, jejichž volba je …
src=”http://blisty.cz/img.php?id=-8734&size=350&mc=ffffff&mg=0&cp=0″
alt=”” />
Jinými slovy je pravda, že krčit se v záchranném člunu, být zmítán
vlnami a zlit vodní tříští není zábavné. Je to o dost méně zábavné
než sedět v lodním baru a srkat martini, i když důvod, proč to děláte,
spočívá v tom, že se snažíte předstírat, že jste si nevšimli,
jak se paluba pod vašima nohama pomalu propadá a vlny jsou o něco blíže
okénku, než bývaly. Existují všechny důvody pro to domnívat se,
že velká většina lidí si zvolí druhou možnost, nebo přesněji, že si ji
už vybrali a svou volbu i nadále potvrzují – někdy ji, tak jako Kay a
Monbiot, vyřvávají ze všech svých sil. Ale to nejsou ti, pro něž jsou
psány tyto řádky, a jsem povzbuzen počtem lidí, jejichž volba
byla jiná.
John Michael Greer
z článku Odvrácená strana
závislosti John Michael Greer
original href=”http://thearchdruidreport.blogspot.com/2011/05/downside-of-dependence.html”>Downside
of Dependence