Cieľom politiky už nebude ekonomický rast

10. december 2011 – 0:29 poslal rodebert

Ekologické příčiny současné finanční krize

zde působivě vylíčil Ray Cunningham z organizace Green House na
příkladu krize eura. Dluhy zemí eurozóny nenabyly nijak bezprecedentní
výše. …

Cunnigham ale argumentuje, že veškeré dluhy v minulosti byly
vyváženy důvěrou věřitelů a investorů v to, že budoucí ekonomický
růst závazky vyrovná a vklady zhodnotí
. Jenomže tato důvěra,
která je základem celého systému kapitalismu i z něj vyrůstající
ekonomické globalizace, je čím dál tím více zeslabována množícími se
příznaky, že ekonomický růst narazil na své hmotné neboli ekologické
limity.

Cunningham tuto tezi ilustruje citacemi z právě publikované
studie McKinsey Global Institute, což je organizace zabývající se
výzkumem investičních příležitostí pro nadnárodní kapitál
.
Studie přináší mimořádně zajímavý postřeh, že zatímco během
dvacátého století se reálná cena souboru komodit klíčových
pro chod globální ekonomiky
 snížila na polovinu,
následně během první dekády 21. století tato cena dvaapůlkrát
vzrostla.

Jedná se o důsledek okolnosti, kterou studie popisuje mimo jiné takto: />
„vyčerpávání přírodních zdrojů se urychluje a s pozoruhodnou
výjimkou zemního plynu a obnovitelných zdrojů energie jsou všechny čím
dál hůře dostupné. Projekty na těžbu ropy jsou čím dál tím méně
výtěžné a přitom čím dál nákladnější, nová naleziště nerostů se
daří nalézat stále zhruba stejným tempem, ačkoli náklady na průzkum
vzrostly čtyřnásobně, vzrůstající poptávka po vodě povede k tomu, že
některé země budou patrně nuceny vynakládat zvláštní prostředky na
přivádění vody proti gravitaci či dokonce k odsolování…“

Ekologické limity ekonomického počínání tu byly vždy

a, jak ilustrují citace z Kosíkova textu, nejpozději od konce 60. let
o nich věděl každý, kdo se civilizačním směřováním zabýval
svědomitě a uceleně. Teprve nyní ale vstupují do ekonomické reality tak,
že je už nelze ignorovat jako ryze intelektuální spekulativní otázku,
poněvadž se promítají bezprostředně do vstupních parametrů ekonomických
aktivit a zcela nově formátují jejich rámce.

Námitka vůči této analýze, že globální ekonomika jako celek posud
stále roste, neobstojí, neboť již v minulosti mnozí z kritiků
spolehlivě vyvrátili představu, že ekonomický růst sám o sobě je
měřítkem přínosného ekonomického počínání.

Principiální bod kritiky výpočtu hrubého domácího
produktu
, z nějž se propočty ekonomického růstu odvíjejí,
spočíval vždy v argumentu, že různé vynucené náklady na
odstraňování nezamýšlených důsledků a vedlejších škod žádoucí
ekonomické aktivity se nezohledňují
 jako náklady, nýbrž
započítávají se jako aktiva. Tím pádem soustavně rostoucí podíl
vynucených nežádoucích nákladů spjatých do značné míry právě
s důsledky globální ekologické devastace, nyní zejména s množícími se
dopady změn klimatu, tvoří základní díl toho, co se statisticky jeví jako
růst, i když ve skutečnosti to všichni právem pociťují jako součást
zhoršování ekonomických i celkově společenských poměrů.

Není bez zajímavosti, že McKinsey Global Institute, která svou zprávu
píše z pohledu investora zvažujícího, kde by mohl na globální ekonomice
vydělat, si všímá jako potenciální hrozby i růstu sociálního napětí,
rovněž o něm ale v posledku hovoří s chladnou dikcí, jako by se
vlastně nic zvláštního nedělo: „znepokojení nad růstem
nerovností si možná rovněž vyžádá reakci,“
 píší
lakonicky byznysmeni. Jejich klid Cunningham trefně hodnotí jako klid
autisty.

Přitom je zřejmé, že pod tíhou neúprosně se vyvíjející skutečnosti
začíná potřeba hledání principiálních alternativ prostupovat
i prostředím donedávna se vším všudy konformním. Michael Jacobs, který
působí na London School of Economics a patřil do týmu poradců Gordona
Browna, dnes o éře blairovské politiky, na níž se sám jako její dílčí
konstruktér podílel, hovoří kriticky jako o období „růstu
vypůjčeného z budoucnosti“
.

Reorganizácia ekonomiky

Jacobs patří k sociálnědemo­kratickým myslitelům, kteří bez obalu
prohlásí, že dnešní situace dává beze zbytku za pravdu ekologické
kritice stávajícího systému. I v jeho očích vstupujeme do éry, ve
které primárním cílem politiky už nebude ekonomický růst, nýbrž
zajištění co nejslušnějšího živobytí pro všechny občany.
Ekonomiku bude nutné bez odkladu reorganizovat tak, aby se vměstnala
do ekologických mezí
. Čistě teoreticky bude možný dílčí
ekonomický růst i pak, ale už to nebude stěžejní cíl politiky.

Nepříliš dlouhou diskusí o zelené a sociálně-demokratické politické
tradici bychom snadno dospěli k závěru, že právě na průsečíku těchto
dvou politických koncepcí dnes leží nejslibnější praktické politické
východisko.

Ekologické politické myšlení se bude muset zbavit předsudků
vůči silnému státu
, bez nějž síly profitující z neregulované
ekonomiky nikdo nezkrotí, i výhrad vůči masivnímu přerozdělování a
jako základ své ekonomické vize si bude muset osvojit ideály participativní
ekonomiky, charakterizované podílem zaměstnanců i spotřebitelů na
vlastnictví i řízení firem. Sociální demokraté naopak budou muset
opustit bludnou a neproduktivní představu o uzavírání kompromisů s
„kapitálem“, ale budou muset začít hledat cestu k uzavření
historických kompromisů s lidmi, kteří se dnes v rámci okupačního
hnutí konfrontují s ohnisky finanční moci; a změnit sociální demokracie
rovněž samozřejmě musí svůj vztah k přírodě.

Je přitom nasnadě, že bezprostřední politické konfrontace jsou jiné.
U nás stále ještě platíme snad až nepřiměřeně vysokou daň za
ztrátu orientace po listopadové revoluci
, takže jsme nuceni potýkat
se s Václavem Klausem, tímto nekonečně anachronickým formálním
reprezentantem naší země, jehož veškeré poslední veřejné projevy, jako
by si kladly za cíl ubezpečit veřejnost, že on sám i všichni jeho poradci
už definitivně ztratili i poslední špetky kontaktu s realitou.

Zdánlivě nejprogresivnější část české politiky se pak zabývá
orientálním tématem, jak zatočit s korupcí. Přitom nelze říct, že by
se jednalo o banalitu, ale základní politické otázky dneška jsou úplně
jiné. A přesně v míře, v jaké se institucionální korupce u nás
udržuje jako relevantní politické téma, lze stanovit i míru zpozdilosti
českých politických poměrů.

V Británii, v Evropě, a ve zvlášť vulgární podobě samozřejmě
i u nás nyní čelíme posledním křečovitým snahám o
vyřešení ekonomické krize přesně tím typem politiky, který
ji způsobil
.

Vedle toho evidentně slepou uličku představují i snahy o udržení
eura metodami, které oslabují evropskou demokracii, jakkoli by mělo být
jasné, že jediný způsob, jak euro zachránit jako slibný politický projekt
spočívá v prohloubení evropské demokracie
, přesněji v tom, že se
konečně nadřadí evropská demokratická politika nad – nadnárodním
korporacím poplatnou – ekonomiku.

To všechno jsou důležité, ale přece jen pouze dílčí konflikty, které
by neměly zastřít to základní: svět stojí v opravdu hluboké primárně
ekologické, ale odvozeně též sociální, kulturní i politické
krizi
 vyvolané samopohybem růstové neregulované tržní ekonomiky.
A reálně hrozí, že během nepříliš dlouhé doby tato krize přeroste
v nekontrolovatelné katastrofické děje.

Přitom se zdá, že řešení je stále totéž, k jakému
českoslovenští radikální demokraté směřovali už během jara 1968:
v politické filosofii, která striktně omezí moc soukromého kapitálu a
organizaci ekonomiky podřídí ekologickým, kulturním a sociálním zájmům
demokratického společenství.

z článku Jakuba Patočku href=”http://www.denikreferendum.cz/clanek/12080-zachranit-svet”>Zachránit
svět
Současná ekonomická krize je ve skutečnosti krizí ekologickou a v rámci
systému neregulované tržní ekonomiky ji nelze vyřešit.
Vládu peněz je nutno nahradit vládou lidí, jinak řečeno
kapitalismus je nutno nahradit demokracií!

Navdanaya – ochranca biodiverzity

3. február 2011 – 11:40 poslal spravca

Vaše organizace Navdanaya má dnes desítky tisíc členů – rolníků,
s nimiž pracujete na ochraně biodiverzity tradičních odrůd plodin. Co
konkrétně Navdanaya dělá?

 alt=”” />

Svoboda pochází ze semínek

Svoboda pochází ze semínek, která si můžete jako část úrody
ponechat do příštího roku, abyste je zaseli.

Postupně jsme podpořili vznik komunitních semenných
bank
 po celé zemi, aby rolníci měli přístup k semenům.
Pořádáme kursy, kde rolníky učíme, jak přejít na ekologické
zemědělství, které podporuje biodiverzitu. Začali jsme s konceptem
spravedlivého obchodu, tzv. fair trade, naše obchody v Bombaji a Dillí
přinášejí spotřebitelům tyto přímo obchodované, ekologické a
biodiverzitu podporující produkty.

Patentovanie živých organizmov

Vedli jste také soudní spory, kterými jste se bránili proti
patentování některých druhů rostlin. Jak dopadly?

Vyhráli jsme všechny tři procesy. To, co existuje a o čem
existuje znalost a povědomí přenášené dlouholetou tradicí, se nedá
patentovat. Pokud to někdo zkouší či dokonce dělá, říkám tomu
biopirátství. V podstatě je to krádež vědomostí lidí, v těchto
případech našich lidí. První z těch kauz byl případ patentování
stromu neem, další případ patentování rýže basmati, celosvětově
proslulé a lahodné odrůdy, a nejnovější případ je pšenice patentovaná
společností Monsanto.

Biopirátství

Nyní pokračujeme v monitorování biopirátství. Vydali jsme
knihu, seznam semen, která Navdanaya zachránila a která se zároveň velké
společnosti snaží patentovat proto, že jsou odolná vůči suchům nebo
povodním. Vytvořili jsme seznam devíti tisíc patentů původních rostlin,
které se v Indii používají jako léčiva. Biopirátství se nyní šíří
jako epidemie a je založeno na naprosto nespravedlivém tvrzení průmyslu, že
on sám vynalézá život.

Indická vláda proti biopirátství nebojuje?

Začíná. Právě vyhrála soud s Čínou o mátu.

Takže si myslíte, že by nebyl problém pro potravinovou
soběstačnost států, kdyby veškeré zemědělství přešlo na ekologickou,
organickou variantu?

Je to jediná odpověď na otázku potravinové soběstačnosti.

A co jeho cena? Například v České republice si nemohou všichni
dovolit kupovat biopotraviny, protože jsou dražší. Je to tudíž řešení,
pokud si ho spotřebitelé nemohou dovolit anebo si ho mohou dovolit jenom
doplňkově?

První věc je, že ceny na trhu jsou zkreslené. Semena geneticky
modifikované bavlny od Monsanta se prodávají velmi draze, ale bavlna je
levná – ne proto, že by produkce byla levná, ale proto, že tyto
společnosti dostávají obrovské dotace od našich vlád. Dotace snižují
cenu chemicky vypěstovaného jídla. Ve srovnání s tím ekologické
zemědělství vypadá draze, protože nedostává žádné dotace. Lidé by
měli vidět zkreslení způsobené dotacemi. Měli by vyžadovat, aby bylo
dotováno zdravé, a ne toxické jídlo.

Mluvme konkrétně. Vy také provozujete obchody s biopotravinami.
Není zvláště v Indii složité prodat dražší, ale ekologické
potraviny?

Zrovna dnes je v Dillí stávka kvůli rostoucím cenám včetně jídla,
celé město je zavřené. Ale v letošním roce se naše ceny neměnily a byly
u některých produktů dokonce nižší než ceny na „běžném“
trhu. Biopotraviny budou cenově dostupné, pokud dostanou politickou podporu a
podporu institucí.

Zavedla jste termín „monokultura
mysli“
V jednom rozhovoru v devadesátých letech
jste dokonce uvedla, že ve východním bloku po pádu berlínské zdi skončila
jedna monokultura mysli, ale vzápětí začala další. Díváte se na to dnes
stejně?

Novou monokulturou mysli je globalizovaný supermarket.
A globalizovaný supermarket musí být monokulturou, protože když je tak
obrovský a centralizovaný, musí prodávat „stejnost“. Musí prodávat
stejná trička, stejné boty Nike, musí prodávat stejné módní výrobky,
stejný hamburger od McDonald’s. Rozmanitost potřebuje decentralizaci. Abyste
se z monokultury vymanili, musíte vytvořit lokální ekonomiky. Globální
kapitalismus jde proti lokálním ekonomikám a komunismus byl proti lokálním
ekonomikám také, měl velmi centralizovanou ekonomickou strukturu. Rozdíl je
v tom, že komunismus byl řízen státem, kdežto kapitalismus je řízen
velkými společnostmi, korporacemi. Oba však ubírají bohatství
rozmanitosti. A podle mne je rozmanitost zdrojem demokracie. Cestou ke svobodě
je ochrana odlišností.

Role ženy

Jste představitelkou tzv. ekofeministického hnutí. Jaká by měla
být role ženy ve společnosti?

Za prvé, pro mě je ekofeminismus filosofie pro všechny a začíná
uznáním toho, že my všichni závisíme na Matce Zemi. To je první
ekofeministický princip. Ženy byly praktikami velkých společností
vytlačeny z potravinového systému. Dokud ženy ovládaly jídlo,
přinášely zdraví, staraly se o výživu komunity. Ženy by měly znovu
ovládnout potravinový systém. Měli bychom se vrátit k hodnotě, kterou je
tradiční znalost žen o tom, jak pěstovat plodiny, jak je zpracovávat, jak
obstarávat jídlo. Jak uchovávat semena plodin do příštího setí. Jak
připravovat a vařit speciality. Nemyslím tím ale, že to zůstane vyhrazeno
pouze pro ženy – naopak. Ženy jsou zásobárnou tohoto vědění, které se
od nich může šířit dál.

Jde tedy také o vaření a přípravu jídla, ne pouze
o pěstování a uchovávání semen?

Ano, mluvím o celém potravinovém systému, od semínka ke kuchyňskému
stolu. Přišli k nám se všemi těmi předvařenými a instantními produkty
a řekli: Zapomeňte, jak pěstovat, zapomeňte, jak vařit. Myslím, že
každý by měl umět vařit, a nejen to, měl by si umět vaření vychutnat.
Připadá mi trochu úsměvné, když třeba vidím v televizi pořady
o vaření. Pokud vaří muž, je z něj mediální celebrita. Když se jedná
o vaření vaší matky, potravinový průmysl jí říká: „Měla bys
opustit kuchyň a nechat své děti jíst instantní nudle Maggi.“

Jak to udělat?

Změna musí přijít od samotných lidí. Spravedlivý obchod fair
trade, ekologické zemědělství, malé farmy, uchovávání semen, domácí
příprava dobrého jídla podle vlastních receptů – začněte s jídlem,
to je polovina celé ekonomiky.

Z rozhovoru s Vandana Shivou src=”http://www.advojka.cz/res/314/181/0x0/677927bb74631f831.jpg” alt=”” />

z článku href=”http://www.advojka.cz/archiv/2011/3/monokulturou-mysli-je-supermarket”>http://www.advojka.cz/…-supermarket

www.navdanya.org

Zrodenie sveta v ktorom má príroda rovnaké práva, ako ľudia.

13. apríl 2011 – 21:20 poslal rodebert

Bolívia prizná prírode rovnaké práva, ako majú ľudia

Bolivijský parlament se chystá schválit dosud nevídaný Zákon
Matky Země, který má přírodě přiznat právo na život a existenci,
pokračování životních cyklů bez lidského zásahu a další přirozené
procesy
. Názory na konkrétní dopady opatření se ale různí.src=”http://www.denikreferendum.cz/assets/pictures/9882/hp_main/A7.jpg” alt=””
/>

Vláda prezidenta Moralese vyšla vstříc indiánským etnikům, jež
tvoří většinu bolivijské populace. Mnohé kmeny ztotožňují Zemi přímo
s božstvem. Foto Erprofe, flickr.com

Bolívie přijme první zákon na světě, který dá přírodě stejná
práva jako lidem. Takzvaný Zákon Matky Země již schválila centrální
vláda, ekologové, zástupci domorodých etnik i levicový prezident Evo
Morales. Nyní má projít parlamentem.

Jádro zákona samotného tvoří jedenáct nově přiznaných práv Matce
Zemi. Jsou mezi nimi právo na život a existenci, právo na
pokračování životních cyklů a procesů bez lidského zásahu, právo na
čistou vodu a vzduch, právo na rozmanitost či právo nemít geneticky
upravenou buněčnou strukturu
.

Právem s potenciálně nejvýznamějšími dopady, které bolivijská
příroda získá, je podle tematických komentářů právo „nebýt zasažena
velkými stavbami a infrastrukturou, která by ohrozila vyváženost
ekosystémů a místních domorodých komunit“. Na jeho základě se
předpokládá schválení nových sociálně-ekologických opatření, jež
mají umožnit kontrolu znečištění a důslednější regulaci průmyslu.

„Je to historický krok. Země je matkou nás
všech,“
 prohlásil bolivijský viceprezident Alváro García
Linera.
„Zákon zakládá nový vztah mezi lidmi a přírodou, harmonii, která
musí být zachována, aby se zajistila její regenerace,“
 do­dal.

Zákon, který je součástí kompletní přestavby bolivijského právního
systému po změně ústavy v roce 2009, je nejvíce ovlivněn filosofií a
myšlením andských domorodců a jejich spirituálním světem. Ten považuje
božstvo Země známé jako Pachamama za střed veškerého života. Lidé jsou
v něm vnímáni jako rovní všem ostatním organismům.

Co to přinese?

Podle agenturních dopisovatelů není doposud jasné, jak bude implementace
zákonů v praxi vypadat. Bolivijská vláda má v plánu vytvořit
ministerstvo Matky Země a úřad ekologického ombudsmana. Komentátoři ale
upozorňují, že nové zákony jsou velmi abstraktní a jako takové se dají
velice snadno ohýbat. V této souvislosti zároveň vyslovují obavy, že
budou využívány pouze účelově a důsledky industriálního podnikání
v zemi dostatečně nezmírní.

Mezi důslednými ekology a obhájci práv přírodních národů má ovšem
zákon velkou podporu. Bolívie totiž už dlouho trpí znečištěním
z místních dolů a dalších průmyslových komplexů, které se nedaří
v rámci platného práva omezit.

„Současné zákony nejsou dostatečně silné,“ prohlásil
Undarico Pinto, předák jedné z velkých sociálních organizací, která
pomáhala s vytvářením zákona.
„Udělá to průmysl transparentnějším. Umožní to lidem jeho regulaci
jak na národní, tak na regionální a místní úrovni,“
 dodal.

Zákon samotný by měl být schválen bez větších problémů, protože
Moralesova strana Hnutí k socialismu má většinu v obou komorách
parlamentu. Vláda bude nicméně muset najít kompromis mezi místními a
sociálními organizacemi, které po zákonu volaly, a těžebním průmyslem,
z něhož do státní pokladny každoročně přiteče půl miliardy dolarů
(přibližně 85 miliard korun).

Indiánské kmeny a přírodní etnika tvoří dle přehledů agentury
Reuters 62,4 procenta bolivijské populace. Podobný podíl původních
obyvatel žije i v Ekvádoru. Zde pronikla práva Země do ústavy, jejich
formulace je ale stručná a velmi obecná. …

Celý článok href=”http://www.denikreferendum.cz/clanek/10048-bolivie-prizna-prirode-stejna-prava-jako-maji-lide”>Bolivie
přizná-přírodě stejná práva jako mají lidé

Všetci sa presťahujeme do útulných ekodedín

2. december 2011 – 11:32 poslal rodebert

Rozprava o budúcnosti priemyselnej civilizácie a strednostavovské zelené
fantázie.

src=”http://files.realitybox.sk/200006640-43c1444bb4/%C5%A1panielske%20jaskynn%C3%A9%20obydlia5.jpg”
alt=”” />, src=”http://1.bp.blogspot.com/_GeJo5E2MMbk/Sl3WqVW42KI/AAAAAAAAYsI/R5G–GOBLvM/s400/5.jpg”
alt=”” width=”298″ height=”198″ />

Nutnosť riešenia energetickej krízy a individálnej, rodinnej, komunitnej
energetickej závislosti

Využití osvědčených nástrojů přiměřené technologie z éry
70. let k dramatickému snížení
 individuální, rodinné a
komunitní závislosti na nabídce koncentrované energie
, a
využití zdrojů rozptýlené energie – primárně slunečního
záření – která může být zachycena a využita právě tam, kde se
nacházíte.

Většina lidí v dnešních průmyslových společnostech nedala najevo
zájem o zvážení této možnosti; zvolili tu druhou a zdá se, že jsou
k ní připoutáni i v okamžiku, kdy odvrácená strana jejich závislosti
na kolabující lidské ekologii začíná být viditelná. Někteří mohou
změnit názor, ale je tu i jiný faktor, který je třeba vzít v potaz, a
sice faktor času…

Všichni se přestěhujeme do útulných ekovesnic?

href=”http://earthbagbuilding.files.wordpress.com/2011/01/sunny-cai-ecovillage-plan.jpg”>http://earthbagbuilding.files.wordpress.com/…age-plan.jpg

To neznamená, že se všichni přestěhujeme do útulných ekovesnic nebo do
jiných na zeleno natřených ideálních předměstí, které dnes zabírají
tolik prostoru ve středostavovských fantaziích.src=”http://cdn.webecoist.com/wp-content/uploads/2008/09/eco-villages-cities-and-developments.jpg”
alt=”” />

Spíše to znamená, že během desetiletí, jež leží před námi, zhruba
polovina amerického obyvatelstva nejspíše skončí v chudých čtvrtích ve
stylu latinskoamerických favel, bez elektřiny, tekoucí vody nebo kanalizace,
připoutaná k boji o přežití, v němž mnozí nevyhnutelně
prohrají.

Znamená to, že většina ostatních patrně bude čelit
snižování své životní úrovně na hodnotu nepříliš
odlišnou od té, jakou dnes zakoušejí ti nejchudší, zatímco bohatí oné
doby, pokud budou chytří, nelítostní a budou mít štěstí, mohou být
schopni shrábnout některé z luxusních statků, které dnešní
středostavovská rodina považuje za samozřejmost, a mohou být dokonce
schopni si je nějaký čas udržet.

Vypadá obrázek, který jsem načrtl, neuvěřitelně? Jde prostě
o ekvivalent tvrzení, že Spojené státy prodělají obvyklou
sekvenci těžkých ekonomických kontrakcí, jež jsou normální součástí
úpadku a pádu impéria nebo civilizace
. Žádné z těchto tvrzení
není nepravděpodobné; je tomu prostě tak, že většina lidí uhýbá před
uvažováním o důsledcích.

Nízkoenergetický životní styl

 alt=”” />

To vše dohromady znamená, že ti kdo přejdou
k nízkoenerge­tickému životnímu stylu
 s předstihem,
předtím než je k tomu donutí samotný tlak okolností,

budou mít možnosti uzavřené těm, kdo se budou držet
neudržitelného, dokud jim nevyklouzne z ruky
. Ti kdo zařadí
na nižší stupeň tvrdě, rychle a brzy, kdo omezí svou závislost na
fosilních palivech a zboží a službách, jejichž dostupnost na nich
závisí, mnohem snadněji splatí své dluhy, naleznou prostředky na
získání nových dovedností a projdou náročnými ekonomickými podmínkami
života ve společnosti blízké bankrotu…

Toto jsou kroky, které lidem umožní, aby si udrželi dům, zahradu,
kariéru založenou na něčem, co druzí potřebují nebo po čem touží
natolik, aby za to platili dokonce i v době deprese, a další věci
žádané v těžkých časech. Jsou to také kroky, jež lidem
usnadní poskytování pomoci jejich rodinám, přátelům a sousedům,
zajištění výuky vitálně důležitých dovedností pro ty, kdo mají zájem
se jim učit, a uchování vzácného kulturního dědictví
 během
současných krizí, aby mohlo být v budoucnosti opět předáno.

Skromný život vyplácí

src=”http://img.cas.sk/img/12/gallery/479368-img-import-park-hotel-kanal-rura-kanal-rura.jpg”
alt=”” />

V tomto smyslu se skromný život vyplácí; je o dost snazší vyhnout se
pasti skryté v odvrácené straně závislosti na společnosti, která stále
hlouběji upadá do systémového selhání.

Podobné úvahy na stránkách Forbesu a Guardianu jistě nemůžete
očekávat. V kolektivní rozpravě o budoucnosti průmyslové
společnosti
 byste je hledali jen s obtížemi. Dokonce i mezi těmi,
kdo se nesnažili vykroutit z nevítaných daností našich současných
nesnází, zřejmě existuje tendence vyhýbat se hovoru o tom, jak bude
přesně naše budoucnost vypadat. Je to pochopitelné; vědeckofantastické
scénáře a apokalyptické ohňostroje vzrušují mnohem více než budoucnost
plná masového zbídačování, rozpadu infrastruktury, sociopolitické
dezintegrace a drsného úbytku obyvatelstva, k níž nás přivedla chybná
rozhodnutí minulých desetiletí.

Není zábavné krčit se v záchranném člunu jsem však povzbuzen
počtem lidí, jejichž volba je …

Jinými slovy je pravda, že krčit se v záchranném člunu, být zmítán
vlnami a zlit vodní tříští není zábavné.src=”http://blisty.cz/img.php?id=-8734&size=350&mc=ffffff&mg=0&cp=0″
alt=”” />

Je to o dost méně zábavné než sedět v lodním baru a srkat martini,
i když důvod, proč to děláte, spočívá v tom, že se snažíte
předstírat, že jste si nevšimli, jak se paluba pod vašima nohama pomalu
propadá a vlny jsou o něco blíže okénku, než bývaly
. Existují
všechny důvody pro to domnívat se, že velká většina lidí si zvolí
druhou možnost, nebo přesněji, že si ji už vybrali a svou volbu i nadále
potvrzují – někdy ji, tak jako Kay a Monbiot, vyřvávají ze všech svých
sil. Ale to nejsou ti, pro něž jsou psány tyto řádky, a jsem
povzbuzen počtem lidí, jejichž volba byla jiná
.

 alt=”” />

John Michael Greer

z druhej časti článku href=”http://blisty.cz/art/58616.html”>Odvrácená strana závislosti John
Michael Greer
original href=”http://thearchdruidreport.blogspot.com/2011/05/downside-of-dependence.html”>Downside
of Dependence ilustračné obrázky: internet

Skromný život sa môže oplatiť, odvrácená strana závislosti

16. máj 2011 – 14:53 poslal rodebert

http://img.cas.sk/img/12/gallery/479368-img-import-park-hotel-kanal-rura-kanal-rura.jpg

V podpalubí stoupá voda a paluba se začíná naklánět, ale zatím se
nikdo neutopil. U vědomí nebezpečí vezmete záchrannou vestu a jdete
k záchranným člunům. Když ale opouštíte kabinu, hoch odvedle na vás
vrhne nevěřícný pohled. „Šílíte?“, říká.
„Pokud teď opustíte loď, někdo jiný obsadí vaši kabinu a
zkonzumuje všechna jídla a nápoje, za které jste
zaplatil!“

Nejsem si jist, zda poslední příspěvek zaznamenal zásah na solar, nebo
zda myšlenky podobné těm, které jsem diskutoval, samy od sebe
vyvolaly noční můry v hlubinách naší kolektivní
imaginace
 – ale bylo fascinující všímat si, kolik textů se
v posledních dnech zabývalo tématem, jehož hlavní bod nastínil můj
příspěvek. Tento bod – pro ty, kdo se k nám právě připojují –
tvrdí, že spotřebovávat méně (energie, zdrojů, všeho možného) je
charakteristickým znakem vážně míněné odpovědi na nesnáze, jimž
průmyslová civilizace čelí.

Pivní kvasinky v kádi sladu

src=”http://eso.vscht.cz/cache_data/1154/www.vscht.cz/kch/galerie/obrazky/kvasinky/ccm1003m.gif”
alt=”” />

Pro odpovědi – pokud to byly odpovědi – byl typický příspěvek
v blogu Forbesu od bloggera Rogera Kaye. Je to jistě dovedně napsaný
příspěvek a Kay je zábavným autorem. Představuje si pivní kvasinky
v kádi sladu – pro ty, kdo ještě nejsou zasvěceni do mystérií
pivovarnictví, takto se nazývá materiál, který se mění v pivo,
předtím, než se stane pivem – jak čelí nevyhnutelnému problému:
Jakmile obsah alkoholu produkovaného jejich vlastními životními
procesy dosáhne určité úrovně, kvasinky se otráví a
umírají
.

Kvasinky vybavené svědomím

Kay pokračuje představou kvasinky vybavené svědomím, která se rozhodne
nekonzumovat sladové cukry, a poukazuje na to, že jedinou věcí, která bude
výsledkem rozhodnutí morální kvasinky, je to, že ostatní, méně
skrupulózní zkonzumují veškerý cukr, a všechny tak jako tak zemřou. Jeho
závěr zní, že se stejně tak lze rochnit v životním stylu
závislém na fosilních palivech, dokud můžeme, protože všichni ostatní to
tak jako tak udělají
, a
jediná naděje, kterou nabízí, je, že
technologie nás snad zachrání před následky.

George Monbiot, který si vybojoval pozici systemizovaného
pseudoenviron­mentalisty Guardianu, napsal vlastní příspěvek z větší
části věnovaný stejnému tématu. Jeho argument zní, že většina
lidí v dnešních průmyslových společnostech prostě neakceptuje nic
menšího než pokračování ekonomického růstu, a tak strategie založená
na snížení spotřeby je jednoduše ztrátou času
.

Tak jako mnoho dnešních lidí, kteří si dělají starosti s globálním
oteplováním, Monbiot záležitosti spojené s ropným zlomem rovnou
odmítá – trvá na tom, že problém, jemuž čelíme, není v tom, že
máme fosilních paliv příliš málo, ale že jich máme příliš mnoho –
a jako důkaz uvádí nedávné oznámení IEA, že světová produkce ropy
vyvrcholila v roce 2006. Jelikož průmyslová civilizace dosud nezkolabovala,
tvrdí, že ropný zlom prostě není žádným problémem. Předpokládám, že
pokud ignorujete drastické a zhoršující se ekonomické obtíže světových
průmyslových národů, hladové nepokoje a výpadky proudu šířící se
Třetím světem, a všechny ostatní symptomy vzestupné spirály
probíhající krize ropného zlomu, můžete směle tvrdit třeba i takovéto
věci. Přesto je zde i cosi hlubšího, co je zcela nelogické.

Přijatelná nelogika

Je to však nelogika, která se mnoha lidem zdá celkem přijatelná. To
proto, že blud, který tvoří jádro argumentu předkládaného Kayem,
Monbiotem a tolika ostatními, je obvyklým rysem současné
konvenční racionality
.

Alternativní metafora – přinejmenším stejně známá
jako kvasinky Rogera Kaye – nám může pomoci objasnit povahu
selhávající logiky, kterou tito lidé nabízejí.

Představte si tedy, že jste na příslovečné námořní lodi, která
právě narazila do příslovečného ledovce. V podpalubí stoupá voda a
paluba se začíná naklánět, ale zatím se nikdo neutopil. U vědomí
nebezpečí vezmete záchrannou vestu a jdete k záchranným člunům. Když
ale opouštíte kabinu, hoch odvedle na vás vrhne nevěřícný pohled.
„Šílíte?“, říká. „Pokud teď opustíte loď, někdo jiný obsadí
vaši kabinu a zkonzumuje všechna jídla a nápoje, za které jste
zaplatil!“

Váš spolupasažér z této metafory, tak jako Kay a Monbiot v reálném
světě, si nepovšiml zásadně důležitého faktu vztahujícího se k tomu,
co se děje: Jestliže se situace v krátkodobé perspektivě stane
neudržitelnou, výhody, které lze získat tím, že na ní lpíte, sebou velmi
často nesou ohromné náklady, kdežto náklady, které musíte zaplatit za
odchod, sebou velmi často nesou významné výhody
. Je jistě mnohem
příjemnější sejít do lodního baru, objednat pár suchých martini a
usednout k poslechu reprodukované hudby, než se vrhnout do záchranného
člunu a plácat se v něm na jednom ze sedadel, zatímco s vámi házejí
vlny, promáčí vás vodní tříšť a vítr vás mrazí až na kost.
Nicméně o dvě hodiny později už je pasažér, který sešel do baru,
zsinalou mrtvolou zlehka okusovanou rybami, a pasažér, který sešplhal do
záchranného člunu a byl trápen mořskou nemocí a vodní tříští, je
bezpečně vytažen na palubu první dopravní lodi
, která byla dost
blízko, aby reagovala na tísňové volání.

Metafora může být s užitkem dovedena ještě o něco dále, protože
vhodným způsobem poukazuje na to, jak se dívat na ekvivalentní situaci ve
skutečném světě. Pokud jste pasažérem na palubě lodi, váš vztah k ní
je vztahem závislosti. Závisíte na integritě trupu, jenž vás chrání
před utopením, na palivu a motorech, abyste se dostali do cílové destinace,
na nabídce potravin a lodní kuchyni, které vás udržují sytého, a tak
dále. Tato závislost má své velice reálné výhody, ale také
potenciálně drastickou odvrácenou stranu
Pokud by systémy, na
nichž závisíte, selhaly, a vy byste k nim neměl alternativu, závislost
vás může zabít.

Tato odvrácená strana závislosti Kayovi a Monbiotovi
zcela uniká. Abychom prozkoumali týž argument z jiné strany, představte
si, že Kayova metafora s kvasinkami zanedbala dva klíčové závěry. První
zní, že kvasinky mají na výběr i jiné možnosti než buď sníst cukr,
nebo ho nesníst. Řekněme, že mohou vyvinout kapacitu pro přežití spíše
na škrobu než na cukru. Škrob není tak vydatným zdrojem energie jako cukr a
z hlediska energetické náročnosti je těžší a nákladnější ho
strávit, ale (řekněme, pro účely této metafory) kvasinka, která konzumuje
škrob, neprodukuje alkohol, a tak sama sobě nezpůsobuje otravu. Kvasinka,
která vyvine schopnost trávit škrob, tedy musí přijmout mnohem méně
opulentní životní styl zahrnující o dost větší množství práce,
avšak jde o volbu, která nevede k zaručené
smrti
.

Slad v pivní kádi ve skutečnosti neobsahuje mnoho cukru

Druhý bod, který Kayova metafora opomíjí, je že slad v pivní kádi ve
skutečnosti neobsahuje až tak mnoho cukru. Řekněme, že sládek při
zpracování ječmene neodvedl pořádnou práci a tak většina z toho, co
slad obsahuje, je spíše škrob než cukr. Výsledkem je, že kvasinka se
nemusí starat o otravu produkty vlastního metabolismu; zemře hlady, jakmile
dojde cukr. Pokud platí tyto dvě podmínky, pak kvasinka, která zaváhá a
vrátí se zpět ke konzumaci cukru, zatímco věří, že Velký sládek
v nebi přidá do sladu další cukr
 dříve, než začne hladovět,

nepřijala racionální rozhodnutídovolila
bezprostředním výhodám dočasného nadbytku, aby ji zaslepily vůči faktu,
že odvrácená strana závislosti na tomto nadbytku zahrnuje brzkou a ubohou
smrt
.

To, George Monbiot promine, je víceméně situace, v níž se právě teď
nacházíme. Máme malé a velice rapidně docházející zdroje vysoce
koncentrovaného a snadno použitelného „cukru“ – to jest ropy, zemního
plynu a kvalitnějšího uhlí – a mnohem větší zdroje rozptýleného,
obtížně využitelného „škrobu“ – to jest obnovitelné energie jako
je solární nebo větrná, spolu s rozptýlenými neobnovitelnými zdroji jako
je méně kvalitní uhlí, uranová ruda a tak podobně. Průmyslová
společnost se vyvíjela tak, aby využívala cukru, a dokonce i její vpády
do zásob škrobu závisejí na využití podstatného podílu cukru, který
mění škrob v cukernou náhražku – vezměte jen ohromné množství
zemního plynu, který je spálen při přeměně ropných písků
v náhražkovou ropu, nebo zemní plyn (využívaný k výrobě elektřiny) a
naftu spotřebovávané při výrobě, instalaci a údržbě dnešních
gargantuovských větrných turbín.

Nadcházející „cukrový zlom“ má pro
moderní průmyslové kvasinky dva důsledky
.
Za prvé znamená, že zvyšující se spotřeba cukru dosáhla mezí nabídky;
nějaký cukr dosud zbývá, ale jak se blížíme konci hrbolaté plošinky,
kterou normální pravděpodobnostní rozložení umisťuje na hladký
teoretický oblouk Hubbertovy křivky, stále více se přibližujeme bodu,
v němž kvasinky začnou umírat hlady kvůli nedostatku cukru. Za druhé,
znamená to, že snaha vyrovnat se obtížemi sledováním existujících
strategií – to znamená spalovat cukr, abychom ho přeměnili v různé
druhy škrobu v jedlé formě – situaci spíše zhorší než zlepší,
protože to povede ke snížení nabídky dostupného cukru právě
v okamžiku, kdy kvasinky začnou umírat v důsledku jeho nedostatku.

To vše staví kvasinky tvořící moderní průmyslovou civilizaci
před obtížnou volbu, kterou musejí učinit jak kolektivně, tak jako
jednotlivci
. Už víme, jaké bylo kolektivní rozhodnutí – dál
hltat cukr a doufat v zázrak – a ačkoliv může být i v tomto pozdním
stádiu myslitelné přijmout kolektivně jiné rozhodnutí, náklady by byly
děsivé a politická vůle jednoduše neexistuje. To co zbývá jsou
rozhodnutí na straně individuálních kvasinek, zda se podřídí kolektivní
volbě, nebo ne. Ti kdo kolektivní volbu odmítnou čelí tvrdé práci při
vyvíjení schopnosti živit se škrobem, který by nemusel být měněn
v cukernou náhražku, příčemž vědí, že když to dělají, mění
opulentní, avšak dočasný životní styl za obtížnější, avšak
trvanlivější.

Posledně jmenovaná volba je ta, jíž prosazuji po větší část tohoto
roku: Využití osvědčených nástrojů přiměřené technologie z éry
70. let k dramatickému snížení
 individuální, rodinné a
komunitní závislosti na nabídce koncentrované energie
, a
využití zdrojů rozptýlené energie – primárně slunečního
záření – která může být zachycena a využita právě tam, kde se
nacházíte. Většina lidí v dnešních průmyslových společnostech nedala
najevo zájem o zvážení této možnosti; zvolili tu druhou a zdá se, že
jsou k ní připoutáni i v okamžiku, kdy odvrácená strana jejich
závislosti na kolabující lidské ekologii začíná být viditelná.
Někteří mohou změnit názor, ale je tu i jiný faktor, který je třeba
vzít v potaz, a sice faktor času…

Všichni se přestěhujeme do útulných ekovesnic?

src=”http://files.realitybox.sk/200006640-43c1444bb4/%C5%A1panielske%20jaskynn%C3%A9%20obydlia5.jpg”
alt=”” />

To neznamená, že se všichni přestěhujeme do útulných ekovesnic nebo do
jiných na zeleno natřených ideálních předměstí, které dnes zabírají
tolik prostoru ve středostavovských fantaziích. Spíše to znamená, že
během desetiletí, jež leží před námi, zhruba polovina amerického
obyvatelstva nejspíše skončí v chudých čtvrtích ve stylu
latinskoamerických favel, bez elektřiny, tekoucí vody nebo kanalizace,
připoutaná k boji o přežití, v němž mnozí nevyhnutelně prohrají. />

Jde také o ekvivalent tvrzení, že Spojené státy prodělají
obvyklou sekvenci těžkých ekonomických kontrakcí, jež jsou normální
součástí úpadku a pádu impéria nebo civilizace
. Žádné
z těchto tvrzení není nepravděpodobné; je tomu prostě tak, že většina
lidí uhýbá před uvažováním o důsledcích.

Nízkoenergetický životní styl

To vše dohromady znamená, že ti kdo přejdou
k nízkoenerge­tickému životnímu stylu
 s předstihem,
předtím než je k tomu donutí samotný tlak okolností,

budou mít možnosti uzavřené těm, kdo se budou držet
neudržitelného, dokud jim nevyklouzne z ruky
. Ti kdo zařadí
na nižší stupeň tvrdě, rychle a brzy, kdo omezí svou závislost na
fosilních palivech a zboží a službách, jejichž dostupnost na nich
závisí, mnohem snadněji splatí své dluhy, naleznou prostředky na
získání nových dovedností a projdou náročnými ekonomickými podmínkami
života ve společnosti blízké bankrotu…

Toto jsou kroky, které lidem umožní, aby si udrželi dům, zahradu,
kariéru založenou na něčem, co druzí potřebují nebo po čem touží
natolik, aby za to platili dokonce i v době deprese, a další věci
žádané v těžkých časech. Jsou to také kroky, jež lidem
usnadní poskytování pomoci jejich rodinám, přátelům a sousedům,
zajištění výuky vitálně důležitých dovedností pro ty, kdo mají zájem
se jim učit, a uchování vzácného kulturního dědictví
 během
současných krizí, aby mohlo být v budoucnosti opět předáno.

Skromný život vyplácí

V tomto smyslu se skromný život vyplácí; je o dost snazší vyhnout se
pasti skryté v odvrácené straně závislosti na společnosti, která stále
hlouběji upadá do systémového selhání.

Podobné úvahy na stránkách Forbesu a Guardianu jistě nemůžete
očekávat. V kolektivní rozpravě o budoucnosti průmyslové společnosti
byste je hledali jen s obtížemi. Dokonce i mezi těmi, kdo se nesnažili
vykroutit z nevítaných daností našich současných nesnází, zřejmě
existuje tendence vyhýbat se hovoru o tom, jak bude přesně naše budoucnost
vypadat. Je to pochopitelné; vědeckofantastické scénáře a apokalyptické
ohňostroje vzrušují mnohem více než budoucnost plná masového
zbídačování, rozpadu infrastruktury, sociopolitické dezintegrace a drsného
úbytku obyvatelstva, k níž nás přivedla chybná rozhodnutí minulých
desetiletí.

Není zábavné krčit se v záchranném člunu jsem však povzbuzen
počtem lidí, jejichž volba je …

src=”http://blisty.cz/img.php?id=-8734&size=350&mc=ffffff&mg=0&cp=0″
alt=”” />

Jinými slovy je pravda, že krčit se v záchranném člunu, být zmítán
vlnami a zlit vodní tříští není zábavné. Je to o dost méně zábavné
než sedět v lodním baru a srkat martini, i když důvod, proč to děláte,
spočívá v tom, že se snažíte předstírat, že jste si nevšimli,
jak se paluba pod vašima nohama pomalu propadá a vlny jsou o něco blíže
okénku, než bývaly
. Existují všechny důvody pro to domnívat se,
že velká většina lidí si zvolí druhou možnost, nebo přesněji, že si ji
už vybrali a svou volbu i nadále potvrzují – někdy ji, tak jako Kay a
Monbiot, vyřvávají ze všech svých sil. Ale to nejsou ti, pro něž jsou
psány tyto řádky, a jsem povzbuzen počtem lidí, jejichž volba
byla jiná
.

John Michael Greer

z článku Odvrácená strana
závislosti
 John Michael Greer
original href=”http://thearchdruidreport.blogspot.com/2011/05/downside-of-dependence.html”>Downside
of Dependence

Zaježovské novolaznícke roľníctvo alebo ekopoľnohospodárstvo

26. január 2011 – 1:00 poslal záhradník

alebo

Ako je to s gazdovaním

Ako ste si mohli všimnúť za Ježovou začal vychádzať nový časopis,
ktorý má okrem iného ukázať zaježovskú rozmanitosť. Rozmanitosť
„odtiaľ potiaľ“, lebo cenzúra príspevkov je prísna.

To je aj jeden z dôvodov, vďaka ktorým sa k mojim príspevkom dostanete
na stránkach zaježovskej služby
vsieti.sk,
konkrétne v sekcii C-centrum, ktorá sa
zaoberá mapovaním vývoja hnutia ekodedín a ekokomunít a podobných
„komunitných“ projektov, v časti venovanej Zaježovej.

V tomto prípevku sa dotknem Mýtu zaježovského
ekopoľnohospo­dárstva
, ktorý je tvorený rôznymi predstavami
a vyjadreniami snílkov a ľudí, ktorí nechcú brať ilúzie. Vidím
to takto:

Napriek bežnej predstave o tom, ako si tu mi sebestačne
(teda, že si dopestujeme) žijeme (a návštevníci si podľa
fotografií nezriedka myslia, že orieme s koňmi), je v závere článku
„A ako je to z gazdovním“ je uvedené, že na Zaježovej nie je
spôsob obživy všetkých, dokonca ani väčšiny obyvateľov Zaježovej (čím
sa myslí zrejme novousadlíckych). Teda ani 49% novousadlíkov.

href=”http://www.zajezka.sk/ozajezke_viacinfo.htm#Polnohospodarstvo”>http://www.zajezka.sk/…viacinfo.htm#…

Skúsme sa na to pozrieť bližšie

Podla dostupných údajov na Zaježovej (a možno i priľahlých lazoch)
žije cca 60 novousadlíkov.

Teda cca 29 sa živý poľnohospodárstvom, „gazdovaním“?

Poľhodospodárstvo, „gazdovanie“ najmä to trvalo udržateľné má vo
vysokopožených, horských oblastiach (nad 600m) ťažisko hlavne v chove
hospodárskych zvierat, ktoré vedia najlepšie zhodnotiť produkciu trvalých
trávnych porastov.

Pozrime sa teda na to, ako novolazníci chovajú hospodárske zvieratá (kone
rátam osobitne, lebo neprodukujú poľnohospodárske produkty ale prácu alebo
„rekreáciu“)

Jedna koza | 5 (+1 jednotka blízko Zaježovej)

2 kozy a viac | 4 (+1)

3 kozy a viac | 2 (+1)

1 kravu | 3

2 kravy a viac | 1

(sliepky chovajú 3 jednotky)


Inak je to v chove koní, ktoré netreba denne dojiť

1 koník alebo poník (v minulosti jeden oslik) | 6 (+1)

2 kone |5 (+1)

3 a viac | 3 (+1)


Inak je to s úžitkovými zvieratami, ktoré neprodukujú produkty, psami a
mačkami

pes | 16

2 a viac | 3

nie pes len mačka 4


bez akýchkoľvek zvierat je asi tretina z asi
29 jednotiek/u­sadlostí


Subjektívne zhodnotenie

Z tohto prehľadu je jasné, že sa poľnohospodárskej produkcii sa
nevenujú všetci „dokonca ani väčšina“
novousadlíkov na Zaježovej, ale „takmer“ ani
desatina
, resp. 3 (+1) rodiny. Produkciu lúk a kosenia, ktorú si
ostatní väšinou nerobia sami, ale dávajú ju robiť nájomnej sile (strojov)
radšej ani nerátam. Rovnako nerátam drobné záhradkárčenie na výmere
2–3 árov.

Otázka však je, či to „gazdovanie“ rodiny skutočne
„živý“, lebo žiadna z nich nezarobí poľnohospodárskou
produkciou (vrátane nájomneho obrábania lúk bez chovu zvierat) ročne viac
ako 5000tis Eur, čo je pre, (s jednou výnimkou) 4–5 členných rodinách,
83–104 Eur na osobu na mesiac.

Pri polovičnom príjme, ktorý je podla mňa oveľa bližšie k realite, a
je aj tak viac dosiahnutý poberanim dotácii, ako samotnou produkciou, sú
príjmy na člena domácnosti polovičné.

Domácnosti sa teda musia napriek fyzicky náročnej práci, buď veľmi
uskromniť alebo mať iný zdroj „obživy“, teda príjmov.
Ak ste presvedčení, že si viete predstaviť takú dobrovoľnú skromnosť,
skúste si to.

Pospolitosť pre Harmonický Život

Samozrejme, je tu aj najväčší zaježovský poľnohospodársky
„producent“, ktorý by mohol poskytovať servis aj pre ostatných
gazdov a pomáhať rozvoju poľnohospodárstva, „Pospolitosť pre
Harmonický Život“
.
Vlastní cca 20ha a obhospodáruje ako uvádza 25 hektárov poľnohospodárskej
plochy, a príjmy používa pravdepodobne len pre svojich zamestnancov. Podpora
„Pospolitosti pre Harmonický Život“ vyzerala však v minulosti tak, že
okrem toho, že to, že ste sami obhospodárovali svoju vlasnú pôdu, museli
ste (ak ste si nechceli všetko vybavovať sami) dávať za to, že vám PHŽ
„vybavila“ dotácie na ktoré ste mali nárok, celých 40% výšky
dotácie.

Podľa mňa by bolo (pre hospodáreniachtivú laickú verejnosť) veľmi
zaujímavé a poučné, nahliadnuť do toho, ako a aké ekopoľnohospodárske
výsledky „Pospolitosť pre Harmonický Život“ produkuje, a ako
sú využité.


pokračovanie je už na ceste 🙂

Vedomá komunikácia v “spoločenstve”

21. január 2011 – 14:03 poslal spravca

V počúvajúcom sa spoločenstve

má jenom jeden vždycky v určitém okamžiku nejsilnější
myšlenku
.


Když jsou vnímaví, ostatní ve skupině cítí, kdo má promluvit
a mohou vědomě zaměřit svoji energii na tuto osobu a pomáhají jí
vyjádřit myšlenku s největší jasností
. Pak jak konverzace
pokračuje, bude mít nejsilnější myšlenku zase někdo jiný a tak dále.
Když se soustředíš na to, co se říká, dokážeš cítit, kdy je řada na
tobě.
Klíč k tomuto procesu, je mluvit, když přijde tvůj
okamžik
 a vysílat energii, když je řada na
někom jiném.

Mnoho věcí se může zvrtnout

Mnoho lidí se nafoukne, když jsou ve skupině. Cítí sílu
myšlenky a vyjádří ji
, a pak, protože výbuch energie je tak
příjemný, mluví dál dlouho potom, co by se energii měla přesunout na
někoho jiného a tím se (často nevědomě) pokouší skupinu
monopolizovat.

Jiní se stáhnou zpátky a dokonce i když cítí sílu myšlenky,
neriskují její vyslovení
. Když se tohle stane, skupina se
rozštěpí a členové nezískají výhodu toho, že všechna poselství
jsou vyslovena
 a proces muže napředovat.

Stejná věc se stane, když někteří členové
skupiny nejsou přijímáni
 některými jinými.

Odmítnutí jedinci nemohou přijmout energii, a tak skupina
přichází o výhodu jejich pohledu a myšlenek
.
Když je nám někdo nesympatický, nebo se jim cítíme ohroženi, přirozená
tendence je soustředit se na něco, co se nám ne té osobě nelíbí, něco,
co nás dráždí. Naneštěstí, když to uděláme – místo toho, abychom
viděli hlubší krásu těch lidí – odebíráme jim energii a skutečně je
poškozujeme. Oni si uvědomují jen to, že se najednou cítí méně krásní
a méně sebejistí, a je to proto, že jsme zničili jejich energii.

Ve skutečně funkční skupině – společenství, vládne myšlenka, že
energie a vibrace každého člena skupiny se mají zvyšovat pomocí
energie vysílané k nim ostatními
. Když se tohle stane,
energetické pole všech jedinců splynou a vytvoří se jediná nádrž
energie. Je to, jakoby skupina byla jedno tělo, ale s mnoha hlavami. Někdy
promluví za tělo jedna hlava. Jindy druhá. Ale ve skupině, která funguje
takto, každý jedinec ví, kdy mluvit a co říci, protože doopravdy
vidí svět jasněji
.

Volný výtah z knihy: Celestýnské proroctví, James Redfield, Pragma
1995, str. 224–225 VĚDOMÁ KOMUNIKACE VE SKUPINĚ na www.trvalyzivot.cz 14. 07. 2008 Michal Kratochvíla
doplnil 28.11. 2010 rodebert

Znovuzrodená spoločnosť

4. október 2011 – 23:40 poslal rodebert

Občas sa zamýšľam, či by sa naša spoločnost mohla zmeniť,
vystavať znova, od základov
. Moja viera v změnu, pramení
z presvedčeni, že jsme sa v priebehu času nechali zviesť z cesty, bokom
od toho, čo je dôležité – ľudí – a nahradili to ziskom,
korporáciami, produktivitou a konzumom, a to vo všetkom,
čo robíme.

Stali se z nás dělníci zaměření na produktivitu, protože
potřebujeme vydělat peníze na živobytí a také si za ně můžeme… koupit
různé věci včetně zábavy, včetně auta, které potřebujeme na cestu do
práce a na nákup. Potřebujeme poslílat naše děti do školy, abychom se
o ně nemuseli bát v době, kdy jsme v práci, a také proto, aby z nich
vyrostli dobří dělníci. Musíme si kupovat rychlé občerstvení a
konzervované jídlo, protože jsme příliš zaneprázdění nebo unavení
z práce na to, abychom vařili.
 Ztloustli jsme, jsme unavení, nemocní,
zadlužení, odtržení od našich dětí a rodin, jsme rozvedení, neznáme
své sousedy, znečišťujeme své okolí a způsobujeme globální
oteplování.  To vše ve jménu peněz, práce, zisků a nakupování. Zdá
se mi to všechno …

Lepší zpôsob života

Ale co je lepší způsob života? Znovuzrozená společnost,
postavená kolem lidí a lásky k životnímu prostředí, životu a práci a
hraní si společne
, postavená na lásce k pobytu v přírodě a
hraní si a aktivním způsobu života, na lásce k práci a trávení času
s lidmi raději než nakupováním a prací za účelem dalšího
nakupování.

Ako by znovuzrodená spoločnosť vyzerala?

Jak by taková společnost vypadala? Váhám, zda mohu nastínit svoji
představu, protože ta by neměla pocházet od jedné osoby ale od všech
těch, kteří by tak chtěli žít. Proto zde uvedu jen malý náčrt této
vize, abych rozproudil komunikaci.

Auta – sešrotována

Začínám zapuzením auta. Mělo nám dát svobodu, ale namísto
toho nás spoutává
, jeho vlastnictví je spojeno se spoustou plateb,
údržbou, opravami, olejem, parkováním, emisemi a dalším a dalším.
Upřednostňuji svobodný pohyb pěšky, na kole nebo jízdu hromadnou dopravou
a možnost zase si hrát na ulici. Vybudovali jsme hustnou sít silnic a
změnili život tak, že vše, co potřebujeme (jídlo, práce, škola,
hřiště, obchodny, restaurace atd.), je dostupné pěšky nebo na kole,
hromadná doprava pokryje vše ostatní. Znamená to, že nemusíme dojíždět
za prací. Předpokládám, že spousta lidí může pracovat doma a stejně
jako podnikatelé a drobní živnostníci si mohou telefonovat nebo se spojit
online přes internet. V blízkosti svých domovů bychom také měli obchody
s jídlem, nařádím a vším potřebným, a také lidi, kteří šijí
šaty, dělají kola a další podobné, nemluvě o opravářích a
údržbářích všeho, co komunita má. Stejně tak bychom potřebovali
stavitele a muzikanty, …, ale to vše by mohlo být mnohem blíže
k domovu.

Školy – zrušeny

Stejně tak bych zrušil školy, alespoň v podobě, v jaké je známe
dnes: instituce, které silou vynucují učení, přistupují ke všem
dětem stejně
, učí je tak, aby se z nich stali dělníci
bezmyšlenkovitě vykonávající přidělenou práci namísto toho, aby se
z nich stali myslitelé, kreativci, samosatní žáci.

Děti ztrácejí svoji schopnost učit se, protože jsou
přinuceny chodit do školy na 6–8 hodin denně a sedět
v lavici
 *místo toho, aby si povídaly a hrály se svými
spolužáky, očekávají, že budou dělat, co je nezajímá, muset
si pamatovat věci bez přemýšlení,  tedy dělat hodně toho, o čem se
domnívají, že budou muset činit celý svůj dospělý život, pokud nebudou
mít dostatek štěstí a podaří se jim vymanit se z toho způsobu
myšlení…

Co je lepší? Já nevyučuji své děti a myslím, že je to mnohem
lidštější a lepší. Pokud je vašim cílem, aby se děti opravdu
něco naučily, bavilo je to, přišly na to, jak mohou dělat věci po svém,
tvořit a být motivovány…
 Hodně z toho, doufám, budou moje děti
dělat i jako dospělí. Jak to děláme? Snažíme se hledat to, co je
zajímá a do ničeho je nenutíme. Čtou knihy, které je zajímají, pracují
na projektech, které je baví, jsou z nich nadšené a tak je dělají.
Revoluční, vím, ale není to tak těžké, pokud se vám podaří zlomit
onen školní přístup. Stále se učíme jak naše děti neškolit, stejně
jako se učí ony samy, ale kdyby nebyl proces učení se, nebylo by to
přínosné.

Nevyučované deti

Takže děti v mé znovuzrozené společnosti mohou být
nevyučované
, učíce se od svých rodičů, sourozenců a prarodičů
nebo samy, od svých kamarádů ze sousedství, kteří také dělají to, co
je baví. Nebo můžeme mít vzdělávací centra, kam mohou děti chodit, když
se budou chtít naučit něco o umění, hudbě, psaní, počítačích,
vaření nebo stavebnictví nebo čemkoliv jiném. Nebyly by nucené tam chodit,
ale měly by volný přístup k těmto informacím. Neškolní prostory –
zajišťované komunitou – nahrazující nákladný chod starého způsobu
školství.

Zdieľanie versus konzumný zpôsob života

Zbavil bych se supermarketů a velkých zemědělských podniků a zrušil
dovoz potravin letadlem i lodí z tísíce kilometrů vzdálených zemí.
Místo toho bychom pěstovali své vlastní jídlo, doma na svých dvorcích
nebo na společných zahradách. Vyměnovali bychom jídlo se sousedy –
trochu brambor za quinou (česky merlík čilský, poznámka překladatelky).
Myslím, že z více lidí by se stali vegetariáni nebo vegani, ale nebylo by
to povinné, pokud by někdo chtěl chovat zvířata a jíst je, mohl by.
Systém by byl mnohem šetrnější k životnímu prostředí, našemu zdraví
a spojil by nás s naším jídlem a přírodou. Jedli bychom celé, nijak
průmyslově nezpracované potraviny, vařili chutně. Trvá to déle, to ano,
ale pomale připravené jídlo není až tak špatná věc, pokud se udělá
správně, nemusí to zabrat tolik času, zejméně pokud se do jeho přípravy
zapojí všichni.

Družstvá nahradia korporácie

Odstranil bych společnosti a nahradil je družstvy. Společnosti
jsou nelidské, zaměřené na zisk
, tak hrozné pro zaměstnance a
životní prostředí (globálně, bez vyjímek). Družstva jsou naopak
vlastněna dělníky a tak s dělníky samožřejmě jednají lidsky. Také
nejsou tak násilné vůči zemi, společnosti nebo zákazníkům. Je to
zkrátka způsob, jak mohou lidé pracovat společně a demokraticky.

Spôsob bývania

Změnil bych také způsob bydlení, nějak. Způsob, jakým bydlíme dnes,
je obrovské plýtvání. Kupujeme velké domy s obrovskými pozemky kolem,
které nepotřebujeme, za to však potřebujeme všemožné
vytápěcí/chladící systémy, a abychom to všechno zaplatili, musíme více
pracovat. Místo toho bychom mohli mít malé domy, postavené s pomocí
sousedů (vezměme si například obydlí amišů), takže bychom potřebovali
mnohem méně zdrojů k jejich postavení a mnohem menší půjčky k tomu,
abychom je vlastnili. Mohli bychom mít také společné domy pro ty, co by
chtěli žít dohromady, ale nebylo to to povinné. To by vedlo k sdílení
zdrojů a snížilo náklady na bydlení pro všechny zúčastněné.

My bychom sdíleli všechno. Tak jak se ve městech rozšiřuje sdílení
kol a další systémy sdílení věcí jako například sdílení
nářadí se dostávájí do podvědomí široké veřejnosti, my bychom měli
systémy pro sdílení jakéhokoliv zdroje: počítače, oblečení, nábytek,
dokonce i domy. To by znamenalo, že dané věci by byly levnější tím
více, čím více bychom je sdíleli a zároveň by to znamenalo méně
plýtvání.

Nebyla by žádná reklama a žádný konzumerismus by nebyl trpěn. Lidi
bychom odrazovali od „nakupování“ a placení za zábavu a za nakupování
většího a většího množství věcí jen pro to, aby ohromili jiné
namísto toho, aby se zaměřili na své zkušenosti, jejich sdílení a
pracování společně – čtení a tvoření a chození do přírody a
vaření společně, zahradničení společně, stavění společně a
zpravování věcí společně nebo i bytí o samotě… ale ne
nakupování.

Nejen práce a život, ale i společnost potřebuje změnu – možná
bychom mohli mít týmy dobrovolníků a každý z nich by se staral o něco
jiného. Například, pokud by bylo zapotřebí vyčistit parky a ulice, měli
bychom tým lidí, který by je vyčistil, každý by mohl dobrovolně pomáhat
určitý počet hodin (ne silou, ale každý sám by se určitě zapojil,
protože by se cítil nepatřičně, pokud by tak neučinil a nepřispěl svým
podílem k chodu společnosti). Cokoliv by mohlo být takto organizováno,
dobrovolně a demokraticky: pracovní prostory, vyučování, vaření, péče
o děti, cokoliv, co by společnost potřebovala. Vyžadovalo by to užší
vztahy v dané komunitě, ale myslím, že by to bylo možné bez aut a
s lidmi chodícími pěšky či jezdícími na kolech, pracujícími
společně například na společných zahradách a stavbě domů svých
sousedů.

Digitálny svet

Měl bych free wifi připojení pro celou komunitu, takže by mohli
všichni spolupracovat online a mít přístup k informacím a vzdělání.
Online stránky by byly použity k organizaci komunity a k projednávání
dalším návrhů.
 Připojení by platil každý a nikdo, mohlo by se
platit z peněz, které bychom ušetřili za jídlo a za to, že bychom
nepotřebovali budovat žádnou dopravní infrastrukturu pro auta a další
dopravní prostředky. Také bychom eliminovali potřebu telefonů, kabelových
televizí a ušetřené peníze použili na platbu internetového připojení
pro všechny a zdarma. …

Dôsledky

Zamysleme se nad tím: díky těmto změnám bychom měli mnohem menší
náklady na bydlení, protože domy by byly cenově dostupné, neplatili bychom
za auta, jídlo by bylo levnější, škola by byla zdarma a i další věci by
byly levnější, protože bychom využívali systémy sdílení.

Neboli by sme spotrebitelia ale stavitelia, kreatívci a pestovatelia

A s tak malými náklady na živobytí bychom na jejich pokrytí mohli
pracovat mnohem méně než nyní.
Přestavte si to: nižší náklady znamenají méně práce, což znamená
více volného času na… dělání čehokoliv, co se vám zrovna chce. Trávit
více času s přáteli, rodinou, dětmi, sousedy. Být sami. Tvořit, souznít
s přírodou, být volní. Dělat zajímavé věci. Všechen ten volný čas,
daleko od společnosti, které bychom byli na obtíž, by mohl být velkým
přínosem – lidé by byli šťastnější, jejich rodinné vztahy
pevnější, mohli by pracovat na zajímavých věcech, neměli by potřebu
páchat zločiny (nebo by tato potřeba byla výrazně menší) apod.
Neříkám, že to nezní jako utopie, ale mělo by to pozitivní přínos a
samozřejmě by to bylo mnohem lepší pro životní prostředí, naše fyzické
a duševní zdraví, naše štěstí.

Späť do reality

OK, taže právě teď si asi říkáte: „Jo jasně, Leo, jenom sni
dál.“
 A já uznávám, že to je sen, ale diskuse na toto téma musí
někde začít. Ještě jedna praktická poznámka: nemuseli bychom
měnit celý svět nebo zemi nebo kulturu, pouze jednu komunitu a mohla by být
malá – vysokoškolská města
 jako Austin, Davis, Eugene, nebo
komunita ze sousedství jako restaurace Nopa (v San Francisku). Taková
společnost by mohla zorganizovat svoji přeměnu a udělat jednu zásadní
změnu, která by nás nasměrovala k lepší budoucnosti.

Komunita by inšpirovala ďalšie komunity

Tato komunita, myslím, by inspirovala další a další komunity, stejně
jako Bogota inspirovala jiné se svojí pokrokovou politikou. Tím, že
ukáží, co je možné změnit, a sdílením těchto informací s ostatními,
vydláždí tyto komunity cestu dalším, kteří se chtěji tímto
směrem vydat.

Je to cesta, kterou bych sám rád šel. Ale nechtějte po mně, abych vám
říkal, co máte dělat: změňte svoji budoucnost sami a zapojte se do
diskuse
. — Pokračování s názvem znovuz­rozená společnost:
jak ji učinit skutečností již brzy česky na href=”http://www.mnm-list.cz”>www.mnm-list.cz (poznámka překladatelky)

Volně přeložila Magdaléna Katolická z o­riginálu článku Leo
Babauty, který publikoval dne 21.4.2010
Slovenský preklad častí a redakčná úprava rodebert

Prečo volím slobodné more a nie plavbu Titanikom

10. marec 2012 – 0:25 poslal rodebert

Titanik je nádherná loď, pre mnohých poskytuje luxus, pre mnohých
pohodlnú a rýchlu skratku za americkým snom, že každý môže byť
multimiliardár. Pre mnohých znamená prácu a pre ďalších možnosť
dotkúť sa svojho sna.

Vieme ako to vyzerá! podobne, ako dotkúť sa dna.
Titanik bol uskutočnením sna človeka. Bol stelesnením sily človeka, ktorá
ovládla prírodu – nepotopiteľná loď! Bol stelesnením
veľkého sna. Ale aj pýchy, a bohorovnosti.

Zanedlho uplynie 100 rokov od jeho potopenia

Je pre mňa je symbolom západnej civilizácie, jej iracionálneho sna –
technickým pokrokom a organizačným spôsobom vyriešiť „nedostatky“
ľudskej prirodzenosti. Mimovoľne mi to pripomína barle, či protézy, nie
skutočné rozvíjanie ľudskej sily, fantázie a schopností.

Titanik bol pýchou, triumfom vedecko-technického pokroku západnej
civilizácie
.

Racionálne argumenty pre jeho „víťazstvo“ boli silné. My
ľudia často volíme iracionálnu stratégiu a „radšej“
nezodpovedne podceňujeme málo pravdepodobné vážne riziká, ako by sme
prijali zodpovednosť za svoju voľbu.

Chcem voliť Ekonomickú demokraciu, Participatívnu, Priamu demokraciu,
Hlbokú demokraciu

Chcem voliť k €uru komplementárnu Slovenskú korunu (asi
viete pre aký prípad) a ďalšie slobodné meny, časové banky, Lets
systémy, slobodné licencie, Creativ Commons, GNU general public license a
mnoho ďalších. Open Source, Transition, Occupy, Anonymous movements.

Chcem voliť udržateľnú budúcnosť!

Dnes si vďaka havarovanému slovenskému (Goriliemu) „Titaniku“
mám z čoho vyberať.

Keď chcem voliť Priamu demokraciu, môžem voliť
101. Dana Marka [5] a niekoľko ďalších.
Keď chcem voliť Základný príjem, môžem voliť …

Keď chcem voliť Ochranu prírody – Michal Wiedzik –
21 [5] href=”http://vybrali.sme.sk/c/Michal-Wiezik-Cas-rozpadu”>http://vybrali.sme.sk/…-Cas-rozpadu,
Richard Medal – 48 [5] href=”http://www.obycajniochranari.sk/2012/02/opotrebe-novej-spolocenskej-zmluvy-prva.html”>http://www.obycajniochranari.sk/…vy-prva.html />
Keď chcem voliť Slobodné licencie, slobodný internet,
transpatentnosť
, môžem voliť Peter Blascak – 70 a Martin
Bibko – 77 [5] href=”http://piratskastrana.sk/”>http://piratskastrana.sk/
Keď chcem voliť SAS, môžem voliť …
Keď chcem voliť Zmenu zdola, môžem voliť …
Keď chcem voliť národné a ekologické záujmy, môžem voliť
BIOvčelára …

==Nemusím voliť vládu strany a strán==

ktoré už ukázali, že na rozdiel od zvyšovania daní a platov svojich
poslancov, im o plnenie predvolebných sľubov nejde.

Ja som si vybral iný smer ako paluby Titanikov našich vládnucich
stredopravoľavých strán. Ja som si vybral namiesto
Titanikového (fosílno-palivového) pohonu trvalo-udržateľnú silu
vetra
. Vybral som si decentralizované, navzájom sa podporujúce,
zdieľajúce komunity spoločného inter-netového mora, Pirátov.
Provokujú nás nezaspať a vystúpiť z Titaniku skôr, než sa
s nami potopí
.
.src=”http://piratskastrana.sk/wp-content/uploads/2012/03/fb-page-banner.png”
alt=”” />

Myslíte si, že ste len kolieska v systéme ktorý sa nedá zmeniť?

13. júl 2012 – 23:16 poslal rodebert

Mnoho lidí si myslí, že jsou jen kolečky v systému, který nelze
změnit.
Podobně jako v době tzv. reálného socialismu i v době
hroutícího se neoliberálního kapitalismu se domnívají, že všechna
důležitá rozhodnutí se odehrávají někde jinde.

Různé ekonomické a sociální teorie a ideologie pomalu nahrazují
realitu. Nicméně je to právě síla jednotlivců a místních komunit, co
hraje rozhodující roli. To byla také myšlenka zakladatelů výměnných
systémů, kteří se rozhodli pomoci si ze svých potíží sami.

Ekonomické ideologie

Ekonomické ideologie si vytvářejí vlastní realitu,
postavenou na zájmech skupiny, kterou reprezentují. Stručně by se dalo
říci, že ekonomie je jen ideologie vyjádřená čísly. Z prostého
systému, který měl efektivněji řídit hospodářství, se stala modla,
které se všechno podřizuje, jakkoli je to nesmyslné či odporující
zdravému rozumu. Zdravé hospodaření, které je postaveno na hospodaření
místních komunit, bylo nahrazeno výkonnostním hospodářstvím obrovských
nadnárodních korporací, jejichž jediným zájmem je zvyšování zisku
managementu. Státy i politika jsou v jejich područí a bohužel
nejpostiženějšími v tomto procesu se stávají obyvatelé menších a
středních komunit, které nejsou napojeny na činnost velkých koncernů.

To snižuje jejich možnost samozásobování a odčerpává zbytky
jejich vlastních zdrojů
. Také to oslabuje jejich přístup
k velkým státním dotacím, které směřují v největší míře k těm
nejbohatším, nikoli, jak nám to politici podávají, k těm nejchudším,
či společensky nejslabším.

Zůstává možnost tvořivé spolupráce

Ale občanům stále zůstává možnost tvořivé spolupráce a řízení
svých vlastních věcí. A to i mimo rámec politiky tvarované
zkorumpovanými a naprosto nereprezentativními politickými partajemi.
Převzetí péče o svůj život do vlastních rukou je základním
předpokladem svobody. To ovšem předpokládá zajistit svůj život mimo
struktury vymezené politickými tlaky a černými listinami nepohodlných
zaměstnanců. Proto se stále více lidí snaží hledat alternativní
ekonomické modely na lokální úrovni. Je samozřejmé, že základem je
najít alternativní model směny zboží, který není závislý na
oficiálních penězích, které vydávají soukromé banky s požehnáním
státu v nekontrolované spirále zadlužení.

Nejjednodušším systémem, jak si pomoci v době krize, je
zaměřit se na rozvoj lokální ekonomiky a co největší místní
soběstačnosti
. Ale v tom občanům nepomůže ani stát, ani plané,
jakkoli oprávněné, žehrání na politiky. Proto je nutné, aby si občané
pomohli sami.

Zo stánky href=”http://www.naseekonomika.cz/lets-vymenny-kruh/”>našeEkonomika.cz