Stručný výtah z knihy „V jiném rytmu“ od M. Scotta Pecka

1. komunita

Pokud máme toto slovo používat smysluplně, musíme je ohraničit na
skupinu jednotlivců, kteří se naučili spolu upřímně komunikovat, jejichž
vztahy jsou hlubší než jejich předstíraná vyrovnanost; u nichž se
vyvinula jakási příznačná oddanost „společné radosti a smutku“ a
„těšení se jeden z druhého a přijímání stavu druhého za
vlastní“. – V komunitě existuje „povšechnost“. Je otázkou nejen
zahrnutí rozdílných pohlaví, ras a víry. Zahrnuje také celou škálu
lidských emocí. Slzy jsou stejně vítané jako smích, strach stejně jako
boj. A zahrnuje různé povahy: jestřáby i holubice, chlapáky i teplouše,
duchovní i materiální, mluvky i mlčenlivé. Obsahuje všechny lidské
rozdílnosti. Každý „mírný“ jedinec je pěstován. ( — s46)

Jak je to možné? Jak mohou být vstřebány takové rozdíly, jak mohou
spolu žít tak odlišní lidé? Rozhodující je oddanost – ochota
k soužití. Dříve či později (raději dříve) v jistém okamžiku musí
členové skupiny – mají-li se stát či zůstat komunitou – nějakým
způsobem navázat vztah k sobě navzájem. Výlučnost, velký nepřítel
komunity, se zjevuje ve dvou podobách: ve vyloučení ostatních a ve
vyloučení sebe sama. Pokud si v duchu řeknete: „No, tahle skupina není
pro mne – jsou příliš tohle nebo tamto či tohleto – a tak se prostě
potichoučku sbalím a vypadnu,“ je to totéž, jako byste si v manželství
řekli: „Na druhé straně plotu vypadá tráva zeleněji, tak se
přestěhuji.“ Komunita stejně jako manželství vyžaduje, abychom v ní
setrvali, i když se dění poněkud přiostří. Náš individualizmus musí
být vyvažován odevzdáním se. Pokud vydržíme, obvykle po chvíli
zjistíme, že „ostrá místa se vyhladila“. Jeden přítel správně
definoval komunitu jako „skupinu, která se naučila přesáhnout své
individuální rozdíly“. Ale toto poznání vyžaduje čas; čas, který
můžeme získat jen odevzdáním se. „Předstihnout či přesáhnout“ tu
neznamená „zamezit“ nebo „zničit“. Doslova to znamená
„překonat“. Dosažení komunity může být srovnáno s vyšplháním na
vrchol hory. ( — s47)

Snad nejdůležitějším klíčem k tomuto přesažení je
přijetí odlišností.
V komunitě jsou lidské rozdílnosti oslavovány jako dary – místo aby
byly ignorovány, odmítány, skrývány či měněny.

Manželství je samozřejmě malou, dlouhodobou komunitou dvou lidí. Přesto
jsem zjistil i v krátkodobých komunitách o padesáti, ba i šedesáti
členech, kde je čas nepřítelem hloubky, že dynamika je stejná.
Transformace postojů k sobě navzájem, umožňující mně i mé manželce
Lily přesáhnout naše odlišnosti, nám trvala dvacet let. Ale totéž
přesažení se běžně objevuje ve skupinách budujících komunitu během
osmi hodin. V každém případě je nepřátelství transformováno
v přijetí a smíření. A v každém případe má toto co dělat
s láskou.
Když pátráme po tom, jak by se daly individuální rozdíly přizpůsobit,
prvním mechanizmem, ke kterému se obrátíme (pravděpodobně proto, že je to
tak dětinské), bude ten (mechanizmus) silného individuálního
vůdce. Instinktivně si myslíme, že rozdíly, podněcující
např. hašteření mezi dětmi za nás vyřeší maminka či tatínek –
benevolentní diktátor, nebo aspoň doufáme, že benevolentní. Jenže
komunita povzbuzující k individualitě nemůže být totalitní. A tak
přistupujeme k o něco méně primitivnímu způsobu rozřešení
individuálních rozdílů, který nazýváme demokracií. Volíme a
většina určuje, čí volba převládne. Většina vládne. Jenže
tenhle proces vylučuje touhu menšiny. Jak přesáhneme rozdíly,
abychom zahrnuli i menšinu? Zdá se, že je to hádanka. Jak a kam se
dostaneme za demokracií?

rozhodování v komunitě, konsenzus

V pravých komunitách, jichž jsem byl členem, bylo učiněno tisíce
rozhodnutí a já si nikdy neuvědomil volbu. Nechci tím naznačit, že bychom
měli tento systém zrušit. Chci ale naznačit, že komunita v přesažení
individuálních rozdílů běžně překonává jakoukoliv demokracii.
Rozhodnutí bývá v opravdových komunitách dosahováno skrze konsenzus
(— s48)

{V demokracii se řešení hledá tak dlouho, až s ním souhlasí
aspoň 51% účastníků. Konsenzus znamená, že se řešení hledá tak
dlouho, až s ním souhlasí nejen 51% účastníků, nýbrž plných 100%.
Někdy se používá pravidlo „konsenzus minus 1“, při němž je řešení,
které má pouze jednoho oponenta, při druhém projednávání přijato, pokud
se oponentovi ani na druhém projednávání nepodaří přesvědčit nikoho
dalšího, aby jeho stanovisko podpořil. pozn. red.}

V páru se rozhodování začíná s dvěma názory, komunita šedesáti
lidí obvykle začíná s tucty různých názorů. Výsledné konsenzuální
vybrané jídlo, skládající se z nesčetných přísad, je však obvykle
mnohem více tvůrčí než jídlo připravené ze dvou složek.

Navykli jsme si často považovat skupinové zvyky za poněkud primitivní.
Skutečně, já sám jsem psal o tom, jak snadno se skupina může stát zlou.
„Psychologie davu“ je vpravdě obecným označením. Ale skupiny
jakéhokoliv druhu jsou jen zřídkakdy opravdovými komunitami. Ve skutečnosti
je mezi obvyklou skupinou a komunitou nespočet rozdílů: jsou zcela
rozdílným fenoménem. A pravá komunita je svou definicí imunní vůči
davové psychologii, protože povzbuzuje k individualitě a zahrnuje rozličné
úhly pohledu. Stále znovu a znovu se setkávám s komunitou, která udělá
jisté rozhodnutí, aby tak ustavila jistou normu, když tu někdo ze členů
náhle řekne: „Momentík – myslím, že s něčím takovým se asi
nedokážu smířit.“ Davová psychologie se nemůže zjevit za podmínek, kdy
jednotlivci mohou svobodně vyjadřovat svůj názor a měnit trendy. Komunita
takové podmínky představuje. Protože komunitu tvoří lidé s mnoha
různými názory a ona sama umožňuje, aby je svobodně vyjadřovali, jsou
její celkové podmínky daleko příznivější, než jaké může mít
jednotlivec, pár, nebo běžná skupina. Protože zahrnuje tmu i světlo,
posvátné i světské, utrpení i radost, slávu i úpadek, jsou její soudy
ucelené. Neexistuje zřejmě nic, co by nezahrnovala. S tolika hledisky se
přibližuje skutečnosti víc a víc. Realistická rozhodnutí mají proto
často větší záruku v komunitě než v kterémkoliv jiném lidském
prostředí. (— s49)

všeobsažnost komunity

Komunita je a musí být všeobsažná. Velkým nepřítelem komunity je
výlučnost. Skupiny, které vyloučili odlišné lidi, protože byli chudí
nebo pochybovační nebo rozvedení nebo hříšní nebo jiné rasy či
národnosti, nejsou komunitami; jsou to klišé – vlastně obranné bašty
proti komunitám. Trvalé komunity musí bez výjimek klopýtat přes stupínky,
jimiž se blíží k všeobsažnosti. Ale pro většinu skupin je jednodušší
vylučovat než shrnovat. Kluby a korporace jen málo myslí na to, aby byli
všeobsažné, pokud jim to nepřikazuje zákon. Na druhé straně opravdové
komunity, chtějí-li komunitami zůstat, vždy směřují ke svému
rozšíření. Komunity se neptají: „Jak si zodpovíme; že jsme přijali
tuhle osobu?“ Místo toho se ptají: „Bude ospravedlnitelné, když tuto
osobu nepřijmeme?“ Ve vztahu k jiným seskupením podobné velikosti a
účelu jsou komunity vždy relativně všeobsažné. ( — s46)

komunita má schopnost rozjímání

Mezi důvody, díky nimž je komunita skromná a pokorná a tedy
realistická, patří i její schopnost rozjímání. Zkoumá sama sebe.
Uvědomuje si sama sebe. Poznává sama sebe. „Poznej sám sebe“ je jistý
recept na skromnost. Jak je to řečeno v klasické knize rozjímání ze
čtrnáctého století Oblak nevědění: „Pokora sama o sobě není
ničím jiným než pravdivým věděním a cítěním lidského já tak, jak
je. Člověk, který vidí a cítí sebe sama takového, jaký je, musí být
vpravdě pokorný.“

Slovo „rozjímání“ má spoustu vedlejších významů. Většina
z nich míří k uvědomění. Zásadním cílem rozjímání je zvyšovat
uvědomování si světa mimo sebe sama, světa uvnitř sebe a vztahu mezi nimi.
Člověka, který se smíří s relativně omezenými vědomostmi o sobě
samém, lze jen stěží označit za schopného rozjímání. Je také otázkou,
zda jej lze považovat za psychicky zralého či citově zdravého.
Sebezpytování je klíčem k pohledu dovnitř sebe, a ten je klíčem
k moudrosti: Platon to vyjadřuje nejtvrději: „Život, který není podroben
zkouškám, nemá cenu žít.“

Proces vytváření komunity vyžaduje sebezpytování od samého začátku.
A když se její členové zamýšlejí nad sebou, učí se také více a více
přemýšlet o skupině. „Jak si vedeme?“ začínají se ptát čím dál
častěji. „Jdeme ještě správnou cestou? Je naše skupina ta správná?
Ztratil se v nás onen duch?“

Jednou získaný duch komunity není sám o sobě zárukou svého věčného
přetrvání. Nedá se zavřít do láhve ani naložit do aspiku. Lze ho znova a
znova ztrácet. Žádná komunita nemůže očekávat, že se bude nalézat
v permanentně dobrém stavu. Pravá komunita nicméně může – protože je
rozjímavým tělesem – rozeznat svůj špatný stav, dostane-li se do něj,
a rychle podniknout nezbytná opatření k jeho nápravě. A čím déle
komunity existují, tím rychlejší a úspěšnější v tomto procesu jsou.
Naopak skupiny, jež se rozjímavosti nikdy nenaučily, se buď (a to
nejspíše) komunitami nikdy nestávají, nebo se rychle a navždy rozpadají.
(— s50)

komunita jako bezpečné místo

Není náhoda, že jsem se „zapomenutému umění pláče“ znovu naučil
v šestatřiceti letech, když jsem byl v pravém komunitním stavu. Nehledě
na toto znovunalezení byl můj raný výcvik ve znamení tvrdého
individualismu značně efektivní, neboť dodnes na veřejnosti pláču, jen
jsem-li na bezpečném místě. Jednou z mých radostí je, že se mi „dar
slz“ vrací, kdykoliv se vracím do komunity. Nejsem sám. Jakmile se skupina
stane komunitou, je nejčastějším společným vyjádřením jejích členů:
„Cítím se tu bezpečně.“

Je to vzácný pocit. Skoro každý z nás se cítil po většinu života
jen částečně v bezpečí – pokud se vůbec bezpečně cítil. Jen
zřídka, pokud vůbec někdy, jsme se cítili zcela svobodni tak, abychom si
mohli dovolit být sami sebou. Zřídkakdy jsme se také v nějaké skupině
cítili plně přijímáni a přijatelní. A tak téměř každý z nás do
nové skupiny vstupuje připraven bránit se. Tato ostražitost má hluboké
kořeny. Dokonce i když se veřejně pokusíme být otevření a zranitelní,
v jistých směrech v nás nevědomá ostražitost silně přetrvává. Co
víc – je krajně pravděpodobné, že počáteční přiznání
zranitelnosti se setká se strachem, nepřátelstvím nebo jen s náznaky
nápravy či změny, takže se za svůj ochranní val stáhnou i ti
nejodvážnější.

Komunita za běžných okolností nevzniká okamžitě. K tomu, aby skupina
neznámých lidí dosáhla bezpečí pravé komunity, je třeba vykonat velký
kus práce. Když ale uspějí, je to, jako když se otevřou stavidla. Jakmile
se člověk cítí bezpečně natolik, aby se dokázal otevřít, jakmile lidé
ve skupině vědí, že budou vyslyšeni a přijati proto, že to jsou oni,
vyvalí se na povrch léta zadržované frustrace, bolesti, viny a křivdy.
A valí se ven stále rychleji. Zranitelnost se v komunitě nabaluje jako
sněhová koule. Když se její členové stanou zranitelní a zjistí, že
nabyli na hodnotě a vážnosti, stávají se zranitelnější a
zranitelnější. Zdi se řítí. A jak se řítí, jak se zvyšuje láska a
vzájemné přijetí, jak se násobí vzájemná intimita, začíná opravdové
uzdravování a změna. Staré rány jsou zaceleny, staré averze zapomenuty,
staré překážky překonány. Strach je nahrazen nadějí. (— s51)

Lidské bytosti v sobě mají přirozenou touhu po zdraví, celistvosti a
svátosti. (Všechna tři slova jsou odvozena od stejného základu.)
(Anglicky health, wholeness, holiness pozn. překladatele.) Po
většinu času je však toto puzení, tato energie spoutána strachem a
neutralizována ostražitostí a odporem. Ale umožníte-li lidské bytosti
pobývat na opravdu bezpečném místě, kde není této ostražitosti a odporu
více třeba, může posun směrem k ozdravení začít. Jsme-li v bezpečí,
máme přirozenou tendenci ozdravovat a měnit sami sebe. K této pravdě
zkušený psychoterapeut obvykle dojde sám. Čerství absolventi vidí svůj
úkol v uzdravení pacienta a často se domnívají, že se jim to vede.
Postupem času nicméně zjistí, že moc uzdravovat nemají. Zjistí ale také,
že je v jejich moci pacientovi naslouchat, akceptovat jej a vytvořit
„terapeutický vztah“. Zaměří se tedy ani ne tak na uzdravování, jako
na vytvoření vztahu coby bezpečného místa, kde se pacient spíše
uzdravuje sám.

A tak se paradoxně skupina lidí začne ozdravovat a přetvářet až
tehdy, když se její členové naučí o přeměnu a ozdravení se
nepokoušet. Komunita je bezpečným místem právě proto, že se vás nikdo
nepokouší ozdravit či přetvořit, dát vás do pořádku nebo změnit.
Místo toho vás její členové přijímají takové, jací jste. Máte
možnost být sami sebou. A jste-li svobodní, můžete se zbavit své
ostražitosti, odložit masku a přestrojení; můžete hledat své psychické a
duchovní zdraví; můžete se stát úplně a výsostně sami sebou.
(— s52)

komunita je skupina, která umí „bojovat“ s taktem

Na první pohled se to může zdát paradoxní, že by komunita, která je
bezpečným místem a laboratoří odzbrojení, měla být také místem
konfliktu. Možná napomůže tento příběh. Mistr učení Sufi se jednoho dne
procházel se svými žáky po ulicích. Když přišli na městské náměstí,
zuřil tam boj mezi vládními jednotkami a povstaleckými silami. Žáci byli
zděšeni krveprolitím a úpěnlivě Mistra prosili: „Rychle, Mistře,
které straně máme pomoci?“

„Oběma,“ odpověděl Mistr.

Studenti byli zmateni. „Oběma?“ dožadovali se.
„Proč bychom měli pomáhat všem?“

„Měli bychom pomoci úřadům naučit se naslouchat tužbám
lidu,“ odpověděl Mistr, „a měli bychom pomoci povstalcům
naučit se, jak odmítnout úřady a nepoužít přitom násilí.“

V pravé komunitě žádné strany neexistují. Nebývá to vždy snadné,
ale v okamžiku, kdy dosáhnou stavu komunity, naučili se její členové
vzdát se klišé a frakcí. Naučili se, jak si navzájem naslouchat a jak se
vzájemně neodmítat. Občas je v komunitě konsenzu dosaženo s ohromující
rychlostí. Jindy se však k němu dojde až po dlouhém lopocení. To, že je
komunita bezpečným místem, neznamená, že je místem bez konfliktů. Je
však místem, kde může být konflikt vyřešen bez fyzického nebo
emocionálního krveprolití a s moudrostí stejně jako s odpuštěním.
Komunita je skupina, která umí bojovat s taktem. Že tomu tak je, není jen
náhoda. Neboť komunita je amfiteátrem, kde gladiátoři odložili zbraně a
brnění, kde si osvojili umění naslouchat a rozumět, kde respektují dary
těch druhých a akceptují jejich omezení, kde oslavují jejich odlišnosti a
ovazují jejich rány, kde se zavázali k boji bok po boku, a nikoliv proti
sobě. Je to nejneobvyklejší bitevní pole. To je ale také příčinou, proč
je komunita tak neobvykle efektivním zázemím pro řešení konfliktů.
(— s54)

komunita jako laboratoř pro testování nových způsobů chování

Zmírající skupina náhle obživne (a je komunitou), jakmile se na druhé a
na sebe její členové začnou dívat „mírnýma očima“, skrze čočky
respektu. V naší kultuře tvrdého individualismu může vypadat podivně,
že tato transformace se zjevuje přesně tehdy, když začíná naše
„zhroucení“. Dokud se na druhé díváme jen skrze masku, kterou jsme si
vytvořili, díváme se kriticky. Když ale maska spadne a my spatříme
utrpení, odvahu a zlomení a někde hlouběji důstojnost, začneme se
doopravdy vzájemně respektovat jako přátelské lidské bytosti.

Zranitelnost je dvousměrnou silnicí. Komunita vyžaduje schopnost odhalit
přátelským stvořením své rány a slabosti. Vyžaduje také schopnost být
ránami ostatních zasažen, být ránami ostatních zraněn. To je myšleno
slovy „mírnýma očima“ – nedívat se přes bariéry. V našich ranách
je bolest. Důležitější ale je láska, která kolem nás vyvstává, když
se – obousměrně – dělíme o svá poranění. Jistě, nelze neuvést,
že takové sdílení s sebou nese v naší kultuře riziko – riziko
zničení normy předstírané nezranitelnosti. Pro většinu z nás je to
nová – a zřetelně potencionálně nebezpečná – forma chování.

Zdálo by se, že komunitu lze označit za „laboratoř“. To slovo
navozuje obraz místnosti naplněné nástroji, nikoliv jemností. Laboratoř
může nicméně být definována jako místo, kde se dá bezpečně
experimentovat. Potřebujeme takové místo, protože když experimentujeme,
snažíme se ověřovat – testovat – nové způsoby vedoucí k nějakému
cíli. Tak je tomu i v komunitě: je to bezpečné místo pro experimenty
s novými formami chování. Když se takové bezpečné místo nabízí,
začne přirozeně většina lidí s láskou a důvěrou experimentovat
hlouběji než kdy předtím. Opouští obvyklé obranné a výhružné postoje,
bariéry nedůvěry, strachu a předsudků. Experimentují s odzbrojením sebe
sama. Experimentují s mírem – mírem uvnitř sebe a uvnitř komunity.
A zjišťují, že experiment funguje.

Experiment slouží k tomu, aby poskytl novou zkušenost, z níž můžeme
extrahovat novou moudrost. A tak při experimentování s osobním
odzbrojením sebe sama pomocí zkušenosti objevují členové opravdové
komunity pravidla utváření míru a osvojují si jeho přednosti. Je to tak
mocný osobní zážitek, že se může stát hnacím momentem mírového
úsilí ve světovém měřítku. (— s53)

komunita je skupina samých vůdců, „proud vůdcovství“

Jsem-li navržen na vůdce a zjistím, že se skupina stala komunitou, má
formální práce skončila. Mohu se stáhnout, odpočívat a být jedním
z mnoha, protože jednou ze základních charakteristik komunity je naprostá
decentralizace autority. Uvědomte si, že je antitotalitářská. Její
rozhodnutí je dosahováno konsenzem. O komunitách se občas mluví jako
o skupinách bez vůdce. Přesnější je popisovat je jako skupiny ze samých
vůdců. Protože jde o bezpečné místo, cítí se nedobrovolní vůdci
v komunitě svobodní – mnohdy poprvé v životě – vedení
nevykonávat. A ti, kteří jsou obvykle plaší a rezervovaní, se cítí jako
svobodní natolik, že se projeví jejich skrytý dar vést. Výsledkem je
komunita, ideální instituce k učinění rozhodnutí.

Jednou z nejkrásnějších charakteristik komunity je to, čemu jsem začal
říkat „proud vůdcovství“. Jestliže se členové cítili svobodní tak,
že mohli vyjádřit sebe sama, byly jejich individuální dary nabídnuty
přesně v pravý okamžik rozhodovacího procesu. Jeden z členů tedy navrhl
první část řešení A. Když komunita uznala moudrost onoho daru –
všichni to učinili okamžitě, téměř magicky – mohl postoupit
s řešením dál druhý člen tím, že navrhl druhou část řešení B.
A tak to proudilo kolem místnosti. Proud vůdcovství je v komunitě
pravidlem. Jde o fenomén, který má hluboké důsledky pro kohokoliv, kdo by
se snažil zlepšit organizované přijmutí rozhodnutí – v obchodě, ve
vládě, či kdekoliv jinde. Není to ale nijak rychlý trik. Nejdříve musí
být vybudována komunita. Alespoň na čas musí být pominuty tradiční
hierarchické vzory. Je třeba se zříci některých druhů kontroly. Teprve
tehdy není vedoucím jednotlivec, ale duch komunity. (— s55)

duch komunity

Duch pravé komunity je duchem míru. Lidé se na začátku, v prvních
fázích tvoření komunity, často ptají: „jak poznáme, že už jsme
komunitou?“ Je to zbytečná otázka. Když se skupina stane komunitou, dojde
ke dramatické změně ducha. A nový duch je téměř hmatatelný. Nelze jej
přehlédnout. Ten, kdo to zažil, se už nikdy nezeptá: „Jak poznáme, že
jsme komunitou?“

Nikdo se také nebude ptát, zda ve skupině, která se stává komunitou,
převládá duch míru. Na skupinu se snese zcela nové ticho. Lidé mluví
jakoby tišeji; a přesto se zdá, že jejich hlasy, nesoucí se místností,
jaksi lépe zní. Je to období ticha, nejde ale o nepříjemné ticho. To
ticho je vítané. Je vnímáno jako poklid. Nic už není horečné. Chaos je
pryč. Je to, jako když hluk nahradíte hudbou. Lidé naslouchají a slyší.
Je to upokojující.

Ale duch je choulostivý. Nedá se definovat ani ovládnout způsobem, jakým
ovládáme materiální věci. A tak se skupina v komunitě necítí vždy
zcela pokojná v obvyklém smyslu toho slova. Její členové spolu budou čas
od času bojovat, a to tvrdě. Boj může být vzrušený a nevázaný,
s malým – pokud vůbec nějakým – prostorem pro utišení. Jde ale
o produktivní a nikoliv destruktivní boj. Vždy směřuje ke konsenzu,
protože je to vždy boj plný lásky. Zakládá se na lásce. Duch komunity je
nevyhnutelně duchem míru a lásky.

komunitu lze vytvořit

* Proces, kterým se skupina lidí stává komunitou, je procesem
zákonitým. Kdykoliv skupina funguje ve shodě s jistými zcela jasnými
zákony či pravidly, stává se pravou komunitou.

• Slova „komunikovat“ a „komunita“, i když jde o sloveso a
  podstatné jméno, pocházejí z téhož kořene. Principy dobré komunikace
  jsou základními principy budování komunity. A protože lidé sami od sebe
  nevědí, jak komunikovat, protože se nenaučili, jak spolu mluvit, neznají
  zákony či pravidla pravé komunity.
• Za jistých okolností mohou lidé nevědomě přistoupit na pravidla
  komunikace či komunity. Je-li proces nevědomý, lidé se nenaučí jeho
  pravidla, a proto okamžitě zapomínají, jak je užívat.
• Pravidla komunikace a budování komunity mohou být jednoduše vyučována
  a lze se jim relativně snadno naučit. Toto vědomé učení lidem umožňuje
  si pravidla zapamatovat a později je užívat.
• Učení může být pasivní nebo aktivní. Aktivní učení je
  obtížnější, ale mnohem efektivnější. Stejně jako ostatním
  záležitostem také pravidlům komunikace a komunit se lze nejlépe naučit
  z vlastní zkušenosti.
• Drtivá většina lidí je schopna se pravidlům komunikace a budování
  komunit naučit a jsou ochotni se jimi řídit. Jinými slovy, když vědí, co
  dělají, může se téměř každá skupina lidí zformovat v pravou
  komunitu.

Výše uvedené závěry jsem schopen určit, protože jsem vedl nespočet
seminářů pro vybudování komunity. Téměř všechny z nich prošli
obtížnými okamžiky. Nakonec však (od určité doby) všechny dopadli
úspěšně; každá skupina se vždy úspěšně stala komunitou.

Ale pozor: Je obvyklé – a pohodlné – říkat: „Nikdy jsem
nezažil/a komunitu.“ Dokud je komunita náhodným happeningem, mohou být
takové námitky vcelku oprávněné. Ale se znalostí těchto pravidel –
jakkoliv jsou obtížná – už nemůže být touha po komunitě omluvitelná
bez toho, abyste pro to něco udělali.

2. vývoj komunity

první fáze – pseudokomunita

První reakcí skupiny, snažící se zformovat komunitu, jsou nejčastěji
pokusy komunitu předstírat. Členové skupiny se pokoušejí být okamžitou
komunitou tak, že jsou k sobě přehnaně příjemní a snaží se vyvarovat
se sporů. Tento pokus – toto předstírání komunity – nazývám
„pseudokomunitou“. Nikdy to nefunguje.

V pseudokomunitě se skupina pokouší dosáhnout komunity laciným
způsobem – předstíráním. Není to zlovolné, vědomé předstírání;
nejde o promyšlené lži. Spíše jde o nevědomý, laskavý proces, při
němž se lidé, kteří touží být milováni, o to pokouší tak, že
říkají dobrotivé lži a zamlčují jistou část pravdy o sobě samých a
svých pocitech, aby zabránili konfliktům. Jde ale jen o předstírání. Jde
o lákavou, ale neprůjezdnou zkratku vedoucí nikam.

Zásadní hnací silou pseudokomunity je vyhýbání se konfliktům. Absence
konfliktů ve skupině sama o sobě nic neznamená. Pravé komunity mohou
zažívat příjemná a někdy i dlouhá bezkonfliktní období. Je to ale
proto, že se naučili s konflikty spíše zacházet než se jim vyhýbat:
Pseudokomunita se konfliktům vyhýbá; komunita je řeší.

Co je pro pseudokomunitu určující, je minimalizace či nedostatek
poznání nebo i ignorování individuálních rozdílů. Milí lidé jsou
zvyklí chovat se dobře, takže se chovají slušně, aniž by si to vlastně
uvědomovali. Vypadá to tak, jako by každý používal tutéž příručku
etikety. Pravidla této knihy jsou: Nedělejte ani neříkejte nic, co by mohlo
někoho urazit; pokud někdo jiný řekne něco, co vás urazí, otráví nebo
podráždí, dělejte, jako by se nic nestalo, a předstírejte, že se ani
v nejmenším nezlobíte; a pokud se objeví jakékoliv známky sporu,
začněte plynule a rychle, jak je to jen možné, mluvit o něčem jiném.
Tato pravidla zná každá dobrá hostitelka. Není těžké si představit, jak
tato pravidla působí v hladce fungující skupině. Ničí však také
individualitu, důvěrnost a upřímnost, a čím déle vydrží, tím více se
otupují.

Základní přetvářkou pseudokomunity je odmítání individuálních
rozdílů. Její členové předstírají – nebo se tak chovají – že
mají stejnou víru v Ježíše Krista, že stejně rozumí Rusům, dokonce že
prožili stejný život. Jednou z charakteristik pseudokomunity je, že její
členové mají sklon mluvit obecně. „Rozvod je hrozná zkušenost,“
říkají. Nebo: „Člověk by měl věřit svým instinktům.“ Nebo:
„Měli bychom pochopit, že rodiče pro nás udělali to nejlepší, co
mohli.“ Nebo: „Když jednou najdeš Boha, nemusíš už nikdy mít
strach.“ Nebo: „Ježíš nás zbavil našich hříchů.“

Další charakteristikou pseudokomunity je, že její členové ostatním
tyto bezobsažné věty tolerují. V duchu si však myslí: „Našel jsem Boha
před dvaceti lety, a přesto mám pořád strach, ale proč by to měla vědět
skupina?“ Aby se vyvarovali konfliktu, nechávají si své pocity pro sebe;
dokonce souhlasně přikyvují, jako by mluvčí měl jakousi univerzální
pravdu.

Chcete-li pseudokomunitu zadusit v zárodku, stačí k tomu často jen
odhalit mělkost či zevšeobecňování. Když Mary řekne: „Rozvod je
hrozná věc,“ měl bych říci: „Mary, ty to zobecňuješ. Doufám, že se
neurazíš, když tvého příkladu použiji ve skupině, ale jednou z věcí,
které se musí lidé naučit, aby byli schopni správně komunikovat, je mluvit
osobně – používat slova “já“ a „můj, moje“. Zajímalo by mne,
jestli bys mohla říci: “Když jsem se rozváděla, bylo to hrozné.””

„Dobře,“ souhlasí Mary. „Když jsem se rozváděla, bylo to
hrozné.“ „Jsem ráda, že to říkáš takhle,“ mohla by říci Tereza,
„protože můj rozvod byl tou nejlepší věcí, jaká se mi za posledních
dvacet let stala.“

Jakmile je odkrytí individuálních rozdílů nejen dovoleno, nýbrž je
přímo takovým způsobem podporováno, skupina se téměř okamžitě
přesouvá do druhé etapy utváření komunity: chaosu.

druhá fáze – chaos

Chaos se vždy soustřeďuje kolem dobře míněných, ale scestných pokusů
o ozdravění a změnu. Lidé se vesměs změnám vzpírají. A tak se
léčitelé a konvertoři snaží léčit či konvertovat více a více, dokud
se jejich oběti nevzepřou a nezačnou zkoušet léčit léčitele a
konvertovat konvertory. Opravdový chaos.

Chaos není jen stav, je to i zásadní etapa procesu, během nějž se
vyvíjí komunita. V důsledku toho – na rozdíl od pseudokomunity –
prostě nezmizí, jakmile si jej skupina uvědomí.

Když v období chaosu poznamenám: „No, moc se jako komunita nechováme,
co?“, někdo odpoví: „To tedy ne; a je to kvůli tomuhle.“ „Ne, je to
kvůli tamtomu,“ řekne někdo jiný. A zase jsou ztraceni.

V etapě chaosu jsou individuální odlišnosti – na rozdíl od
pseudokomunity – vystaveny navenek. A teď, místo aby je skrývala či
ignorovala, se je skupina snaží vyhladit. V pozadí pokusů o ozdravění
či změnu totiž není ani tak touha po lásce jako spíše touha po tom, aby
byl každý normální – a touha zvítězit, neboť jednotliví členové
bojují o to, čí norma převládne.

Etapa chaosu je časem bojů a potyček. Ale v tom není jeho podstata.
Plně vyvinuté komunity často budou muset bojovat; jen se musí naučit činit
tak co nejefektivněji. Boj v době chaosu je chaotický. Už není jen
hlučný; je netvůrčí, nekonstruktivní. Spory, které se čas od času
objeví v pravé komunitě, jsou láskyplné a obvykle pozoruhodně tiché –
ba mírumilovné – protože jednotliví členové se poctivě snaží
navzájem si naslouchat. Přesto se i v plně vyvinuté komunitě může
diskuse stát vášnivou. I tak je ale veselá a člověk cítí nad konsenzem,
který bude dosažen, upřímné vzrušení. Ne tak v chaosu. Chaos je stejně
jako pseudokomunita přinejmenším nudný, protože se členové bez ustání
sváří s malým nebo žádným efektem. Není v tom milosrdnost ani rytmus.
Opravdu převažujícím pocitem pozorovatele, sledujícího skupinu ve stavu
chaosu, by bylo zoufalství. Boj nikam nevede, ničeho se nedosáhne. Není to
žádná zábava.

I když je chaos nepříjemný, členové skupiny v této etapě společně
napadají nejen sebe, ale i svého vůdce. „Nelopotili bychom se takhle,
kdybychom měli efektivní vedení,“ budou říkat. „Zasloužili bychom si
více usměrňování, než jaké nám poskytuješ, Scotty.“ V jistém smyslu
mají pravdu; jejich chaos je přirozenou odpovědí na relativní nedostatek
usměrňování. Chaos může být snadno obelstěn dostatečně autoritativním
vůdcem – diktátorem – který by jim označil úkoly a cíle. Jediným
problémem je, že skupina vedená autoritativním vůdcem není a nikdy
nemůže být komunitou. Komunita a totalitářství jsou neslučitelné.

Jeden nebo několik členů skupiny se v této etapě chaosu pokusí
v reakci na přetrvávající nedostatek vedení určeného vůdce nahradit.
Ona nebo on (obvykle on) řekne: „Podívej, to nikam nevede. Proč nejdeme po
kruhu proti směru hodinových ručiček a každý nebo každá z nás o sobě
něco neřekne?“ Nebo: „Proč nevytvoříme podvýbor, který by vypracoval
definici komunity. Pak zjistíme, kam vlastně míříme.“

Problémem při výskytu takového „sekundárního vůdce“ není jeho
existence, ale navrhovaná řešení. To, co hlásají, je tak či onak
„útěk k organizaci“. Je pravda, že organizovanost je reakcí na chaos.
To je totiž prvotní příčina vzniku organizace: minimalizovat chaos.
Problémem nicméně je, že komunita a organizace jsou neslučitelné. Dokud je
cílem budování komunity, organizace je jako pokus vyřešit chaos
nefunkční.

třetí fáze – prázdnota

odložení bariér

„Z chaosu vedou jen dvě cesty,“ vysvětlím skupině poté, co
strávila spoustu času hádáním se, které nikam nevedlo. „Jedna cesta vede
k organizaci – ale organizace není nikdy komunitou. Zbývá jediná cesta,
cesta do prázdnoty a skrze prázdnotu.“

Často se stává, že mne skupina ignoruje a pokračuje v hádání, jako
by ji to vůbec nezajímalo. Přitom lidé hned jak jsem se zmínil o
„prázdnotě“ tuší, co přijde, ale s jejím přijetím vůbec
nepospíchají.

Prázdnota je těžký úděl. Je to také nejkritičtější etapa
budování komunity. Je to most mezi chaosem a komunitou.

Když se mne členové komunity zeptají, co jsem tou prázdnotou myslel,
řeknu jim prostě, že se potřebují zbavit bariér komunikace – že je ze
sebe potřebují vyprázdnit. A já jim můžu na příkladu jejich chování
ukázat určité věci (pocity, domýšlivost, ideje a touhy), které tak
naplnily jejich mozky, že je učinily neprostupnými jako kulečníková koule.
Zbavit se těchto bariér je úkon, jenž je klíčem k přechodu od
„tvrdého“ k „mírnému“ individualismu. Nejobvyklejší (a
nejvzájemnější) bariéry komunikace, jichž se lidé musí zbavit dříve,
než vstoupí do pravé komunity, jsou:

očekávání a předpojatost

Budování komunity je dobrodružství, pochod do neznáma. Lidé jsou
obvykle z prázdnoty neznáma zděšení. Následkem toho si zaplní mysl
obecně falešnými očekáváními, jaký ten zážitek bude. Ve skutečnosti
my lidé jen zřídka vstupujeme do jakékoliv nové situace bez předpojatosti.
Pak se snažíme přizpůsobovat zážitek našemu očekávání. Někdy je to
užitečné chování, ale obvykle (a vždy ve vztahu k budování komunity) je
to zničující. Dokud nepřestaneme očekávat a pokoušet se zařazovat
ostatní lidi a naše vztahy s nimi podle předpojatých modelů, nemůžeme
doopravdy slyšet, poslouchat nebo zažívat. „Život je to, co se stane,
když máš v plánu něco jiného,“ řekl někdo moudrý. Ale navzdory této
moudrosti pro nás není snadné vstupovat do nových situací s otevřenou (a
prázdnou) myslí.

předsudky

Předsudky, které jsou pravděpodobně častěji nevědomé než vědomé,
se objevují ve dvou formách. Zaprvé posuzujeme lidi, aniž bychom o nich
cokoliv věděli – jako když si pro sebe při setkání s cizincem
řeknete: „Je zženštilý. Vsadil bych se, že je to hnusnej chlap.“
Ještě častěji posuzujeme lidi na základě velmi krátkého, omezeného
zážitku. Na všech seminářích se mi přihodilo, že jsem si unáhleně
o někom pomyslel, že je opravdový „blb“, a později jsem zjistil, že
ona osoba oplývá neobvyklou hojností darů.

ideologie, teologie a řešení

Se svými spřátelenými lidskými bytostmi se zřejmě ke komunitě
nepřiblížíme, pokud budeme myslet a cítit takto: „Ona očividně
neuznává křesťanskou doktrínu; má před sebou ještě dlouhou cestu, než
bude spasena jako já.“ Anebo: „Jasně, tohle je republikán, byznysmen,
dravec. Jen aby tu byl vůbec někdo, s kým by se stálo za to seznámit.“
Musíme se zbavit nejen ideologické a teologické zkostnatělosti, ale
i každého přesvědčení o „jediné a jedině správné cestě“.
Mluvím-li o procesu zbavení, nemyslím tím, že bychom měli zcela upustit
od svého kdysi těžce vydobytého cítění a chápání. Dobrým příkladem
rozdílu mezi zbavením se a vymazáním byla jedna skupina, ten
nejzasvěcenější spolek konvertorů, na jaký jsem kdy narazil. Každý
z nich chtěl mluvit o Bohu; každý z nich měl o Bohu jinou představu; a
každý z nich si byl jistý, že právě on či ona přesně ví, kdo Bůh je.
Dostat se do obrovského chaosu nám netrvalo dlouho. Ale o šestatřicet hodin
později, když skupina učinila zázračný posun od chaosu ke komunitě, jsem
jim řekl: „Je to fascinující. Dnes mluvíte o Bohu právě tak často jako
včera. V tomto ohledu jste se nezměnili. Změnil se ale způsob, kterým
mluvíte. Včera se každý z vás choval, jako by měl Boha v zadní kapse
kalhot. Dnes všichni mluvíte o Bohu s pokorou a smyslem pro humor.“

potřeba uzdravování, konvertování, upevnění či rozřešení

Během etapy chaosu, když se členové skupiny vzájemně pokoušejí
uzdravovat či konvertovat (měnit), věří, že jsou láskyplní. A jsou
skutečně překvapení chaosem, který vznikne. Koneckonců, copak není
laskavé, když pomůžete svému sousedovi či sousedce v utrpení nebo
někomu jinému, aby uviděl světlo? A tak vlastně všechny tyto pokusy
o uzdravení nebo změnění někoho nejsou jen naivní a neúspěšné; jsou
sobecké a sebeukájivé. Bolí mne, když mí přátelé cítí bolest. Mohu-li
udělat něco, co by je bolesti zbavilo, cítím se lépe. Mou
nejzákladnější touhou, když se pokouším o ozdravění či změnu, je
touha, abych se sám cítil lépe. Je tu ale pár problémů. Jedním je to, že
můj lék obvykle nebývá i lékem pro mého přítele. Vskutku, nabídneme-li
někomu svůj lék, obvykle se mu přitíží. Pravda je taková, že často tou
nejlaskavější věcí, kterou můžeme pro přítele udělat je podělit se
s ním o jeho bolest – být s ním, i když nemůžeme nabídnout nic
než svou přítomnost a i když je to pro nás samotné bolestivé. Stejné je
to s našimi pokusy o konverzi, o změnu. Je-li vaše teologie jiná než
moje, představuje to pro mne výzvu. Na druhé straně, kdybych vás
konvertoval na svůj způsob myšlení, nejen že by mne to zbavilo mého
znepokojení, bylo by to i dalším důkazem oprávnění mé víry a postavilo
by mne to do role záchrance lodi. O kolik by to bylo snadnější a hezčí
než snaha porozumět vám takovým, jací jste.

Když vstoupí do etapy prázdnoty, zjistí členové skupiny (někdy
náhodou, někdy postupně); že jejich touha po ozdravění, konverzi nebo
jiném řešení interpersonálních problémů je sobeckou touhou po pohodlí
pomocí vyhlazení těchto rozdílů. Žádná skupina na to nikdy nepřišla
dříve než jedna skupina středozápadních úředníků. Protože jsme měli
jen málo času, byl jsem k nim poněkud tvrdý. „Na začátku jsem vám
říkal,“ připomínal jsem jim, „že účelem, proč jsme tu pohromadě, je
stát se komunitou, a ne vyřešit problémy vašeho města. Přesto tu
bezprostředně poté nemluvíte o sobě, ale o vámi navrhovaných
řešeních. Podle mě jsou to všechno fantastické nápady, faktem ale je, že
se s nimi vzájemně tlučete po hlavách. Ale jestli chcete, můžete to
dělat po celých příštích čtyřiadvacet hodin, upřímně ale pochybuji
o tom; že to posune vás nebo vaše města jen o píď dále, než jste byli
dnes ráno. A je jisté, že se tím nestanete komunitou. Pokud se jí ale
chcete stát, měli byste se zbavit svých úžasných návrhů a své potřeby
vidět je zvítězit. A možná (ale jen možná), když se stanete opravdovou
komunitou, budete schopni spolupracovat tak, aby to pomohlo vašemu městu.
Nevím. Udělejme si ale mimořádně dlouhou přestávku – čtyřicet
minut – a uvidíme, jestli je možné, aby se za tu dobu každý z vás
zbavil svých řešení natolik, abychom se alespoň poznali jako odlišné
lidské bytosti.“

Během jedné hodiny jsme se stali komunitou.

potřeba kontroly

Tato překážka na cestě ke komunitě je pro mne osobně největším
strašákem. Jako určený vůdce semináře nesu na svých bedrech víru
ostatních, že dohlédnu, aby se skupina nevymkla kontrole – že nedojde ke
škodě. A co víc, i když říkám, že žádný z členů skupiny není za
její úspěch zodpovědný o nic více ani méně než druhý, ve skutečnosti
to tak v srdci necítím. Mám pocit, že kdyby skupina selhala, jsem já ten
špatný. Následkem toho jsem soustavně puzen, abych dělal věci (manipulace
či manévry), které zajistí vytoužený výsledek. Ale vytoužený
výsledek – komunita – nemůže být dosažen autoritativním vůdcem,
který vysílá střely. Musí být výtvorem skupiny jako celku. A tak musí
úspěšný vůdce strávit většinu času zdržováním se, nicneděláním,
čekáním a tím, že nechává věcem volný průchod. Potřeba kontroly –
zajistit vytoužený výsledek – je alespoň částečně založena na
strachu ze selhání. Mám-li se zbavit svých tendencí přespříliš
kontrolovat, musím se zbavit strachu ze selhání. Musím být ochoten selhat.
A skutečně značné množství seminářů uspělo až poté, co jsem si
řekl: „No, vypadá to, že tentokrát se to nepovede. Nic s tím
nenadělám.“ Pochybuji, že je tato časová shoda náhodná.
Lekce, kterou dává budování komunity, se zbavováním se potřeby kontroly
pomáhá zlepšovat každodenní vztahy včetně vztahu k životu samotnému.
Učí, jak se umět ve větší míře vzdávat a jak si uvědomovat, že
„život není problémem, který by měl být vyřešen, ale
záhadou, která se má žít“.